JIŘÍ JÍROVEC

S Jaroslavem Haškem jsem se poprvé setkal prostřednictvím knihy Z. M. Kuděje Ve dvou se to lépe táhne, kterou jsem našel u kamarádky mé maminky v Bystrém u Poličky. Tam se hodně četlo. Byla o Haškových toulkách po vlastech českých. Na jedenáctiletce mohla o Jaroslavu Haškovi padnout ojedinělá zmínka, ale rozhodně nebyl v osnovách. V letech 1956-59 vadilo, že byl v legiích, které zradily císaře a cestou z Ruska kamarádily s carskými odpůrci nového režimu a jejich zlatem. V těch letech nebylo rovněž vhodné mluvit o tajných, kteří loví oběti po hospodách.

KAREL SÝS

Jaroslav Hašek po návratu ze sovětského Ruska hovořil v kavárně se spisovatelkou a fejetonistkou Národní politiky Olgou Fastrovou. Zvědavost jí nedala: „Je to pravda, Jaroušku, že bolševici v Rusku se živí masem z vojska vyřazených a vybrakovaných Číňanů?“

ZDENĚK FRÝBORT

Během dvou prvních desetiletí dvacátého století česká (rakousko-uherská) literatura zakreslila hranice tvůrčího prostoru, v němž literatura zůstává literaturou. Zakreslila je dvěma jmény: Kafkou a Haškem. Oba žili v Praze, nikdy však spolu nemluvili; podle anarchisty Mareše Kafka však navštívil volební schůzi Strany mírného pokroku v mezích zákona, kde Hašek pronesl volební proslov.

PAVOL JANÍK

Predstava európskeho domu od Atlantiku po Ural, ktorú pôvodne propagoval ešte generálny tajomník Ústredného výboru Komunistickej strany Sovietskeho zväzu a prvý i posledný prezident Zväzu sovietskych socialistických republík Michail Gorbačov, už vtedy vyvolávala oprávnené rozpaky. Globálna politika veľkého vizionára napokon vyústila do rozpadu jednej z dvoch dovtedajších superveľmocí, pričom sa dodnes stupňuje napätie nielen medzi Moskvou a Washingtonom, východom a západom, ale aj medzi niekdajšími sovietskymi republikami, ktoré neraz prerastá do ozbrojených konfliktov.

VÁCLAV DUŠEK

Nechceš-li skončit v rukou lékaře, drobku, nesmíš poslouchat debaty chytráků, kteří jaksi zapomenuli, že slouží lidem a ne sobě samým a famílii, velikáni vteřiny hvězdného pšouku – takže, politická embrya se šponují ve vzájemných směšných hádkách – a pravda, přátelé, nešetří se v ničem, špíny plné kýble, a nejsou to jen furiantští pantátové, kteří se rádi tetelí před obrazovkou znamenající slávu, kdepak, a dlužno dodat, že ženská politická špička nezaostává v mohutném hrdlení se a v nízkých urážkách, domovnice na sebe vlítnou a melou hubama za naše peníze, známé slavné giftnudl, jak se patří ohavy, že se jim nestáčíš divit, hele, co se nám to potuluje po polickém jevišťátku, hotové vymazlené marionety, inteligence však v pochybnostech…

BŘETISLAV KOTYZA

…bez vědomí vlastní identity ale v souladu se Zákonem přírody, byli jsme rodiči přivedeni na tento Svět. Ve většině případů i v souladu s jejich přáním, ve většině případů i s jejich láskyplným očekáváním. Nás, dětí rodičů, neptal se nikdo, zda chceme na Svět ano či ne, zda v této neklidné době a v této rodině. Zda v které zemi a s jakou barvou pleti. A především, zda jako chlapec či děvčátko. Říká se tomuto Úděl. Modrá barva pro chlapce, daný způsob výchovy a uplatnění. Růžová barva pro děvčátka s mašlí, připravována k ženským povinnostem. Platí to stále?