VÁCLAV DUŠEK

Nechceš-li skončit v rukou lékaře, drobku, nesmíš poslouchat debaty chytráků, kteří jaksi zapomenuli, že slouží lidem a ne sobě samým a famílii, velikáni vteřiny hvězdného pšouku – takže, politická embrya se šponují ve vzájemných směšných hádkách – a pravda, přátelé, nešetří se v ničem, špíny plné kýble, a nejsou to jen furiantští pantátové, kteří se rádi tetelí před obrazovkou znamenající slávu, kdepak, a dlužno dodat, že ženská politická špička nezaostává v mohutném hrdlení se a v nízkých urážkách, domovnice na sebe vlítnou a melou hubama za naše peníze, známé slavné giftnudl, jak se patří ohavy, že se jim nestáčíš divit, hele, co se nám to potuluje po polickém jevišťátku, hotové vymazlené marionety, inteligence však v pochybnostech…

Ke všemu se nám splašily žurnalistické veličiny, slouží hbitě, poslouží neomylně, rozeštvou vlastence i nevlastence, mají vždy svatou pravdu a povinnost řezat skalpely do otevřených ran – já su novinář, kdo je víc?! Tož, dva novináři, cháme! Vězte, voliči, že máte denně předloženo v hlubokém talíři, že nejste neomylní. Pozdě lát těm, kterým jste v dobré víře, tedy snad, dali hlasy a očekávali, že státní úřednictvo bude pracovat, jak se očekávalo, že bude mít na paměti vás, a ne svou zvrhlou a pomýlenou představu, jak se dělá vysoká i komunální politika s hrstmi prachů, lží a úskoků. Vím, slyšíte směšného Hanťu, jak se pasuje na politika, a přitom… raději mlčet. Mějte na paměti, dobráci, že se máte vyhýbat demonstracím, chytíte rýmu i špínu, budete v merku novodobých policejních apoštolů, amen. Hlavně si musíte připustit, že ti „nahoře“, zkyslá a žluklá smetánka, musí mít stálopravdu, i kdyby chleba nebylo. Taškařic spousta k rozdávání, televizní kanály budí zdání demokratických institucí, nu, i někteří zlovolní moderátoři jsou důkazem, že nestrannost je historická nicka. Posloucháte, divíte se, odkud televizák vypadl, protestujete v křesle či na otomanu, a stále čekáte, že se dozvíte pravdivou informaci, důkladně ověřenou, prozkoumanou; není většího smutku než viděti politického obra, kterak se miluje a předvádí moudrost slíznutou z cizích myšlenek. Kdepak, slyšel jsem od zasvěceného, že jsme jakási boží zrcátka – a jsou nás, považte, miliardy… V čase volného chápání podstaty světa můžeme snadno narazit, opravdu můžeme. Jedovaté plivance, odpornost sama! A těch rozbitých zrcátek, lidi!

Doma prý myšlenková pustina. Nemáme se špatně, tedy, jak kdo. V domácím chlívku se pohybujeme nadutě – není ničeho, co bychom nemohli změnit, i k horšímu. A pokud se jedná o zahraniční politiku, máme zcela jasno – poradíme zdarma, posloužíme, přibalíme rady měnící planetu. Světu zdar, nepříteli zmar. Už má na kahánku, hnida, jen se podívejte, už mele z posledního, kdepak, my máme nedostatek úcty k životu. Za humny válčí! Vojenští giganti a zeleno mudrcové poštívaní politickými nádeníky přihlížejí hře na život a na smrt – nebohé matky, udivení starci, nevinné děti, v mlýnku na maso se ztratí hořkost slzí! Pobudové vraždí, mučí, znásilňují – ale hlásají nutnost míru za cenu odporných zbraňových systémů. Kouknou, lidí je jak psů, tak si netahejte tričko. Mír není zdarma, jako svoboda. Kapišto? Umíme se omezovat kvalitně – kdo má právo hlásat pravdu, určíme my, trolle, nenecháme si diktovat pseudohumanistickými kazateli, kdo se bude zpěčovat, s tím si snadno poradíme, toho lehce sestřelíme, uvrhneme do zapomnění. Nalézt dostatek špinavostí, brnkačka, nepřítele srazit na kolena, pohoda! Ideologická výchova doznala inovací, ale ve své podstatě je stále nebetyčně úmorná, usilovně křečovitá – tedy, omluva slabším povahám, částečně lživá ideologie omývá oceány nadějí. Divíš se, kolik bytostí se narodilo na Jidáše. Než začneš pálit ostrými pravdami, zamysli se nad sebou – konal jsi vždy čestně? Pokud ano, můžeš se hlásit u nebeských bran, budeš uvítán se všemi dostupnými poctami. A čekej, protože brzy se budou přibírat vhodní kandidáti na hvězdné mise. Prozatím počítej válečné i ideologické ztráty – upozornění křehkým osobám, asi se nedopočítáte. Musíme si zvykat, Bezmozci se uhnízdili v koloniích kapitalistických rájů. Vídáme dokola strejce meloucí slova placená v cizích putykách, domovnice hudrmanice nezůstávají pozadu – jen dopředu se budu drát a na ostatní… Co sem to chtěl vlastně povědět?! V tomto sladkobolném světě se vyžaduje zapomínat. Slýchávali jsme přece, že nenávist je žíravina vedoucí k pádu, že nemáme soudit bez milosti, ale s vědomím – že mýliti se je lidské. Zůstat lidsky zvídavý a pokorný vyžaduje maličkosti – netlachat na odpudivou falešnou notečku, netančit po cizích hrobech, zbavit se prchlivosti. Věřit, ale prověřovat. Tupost, neodolatelná zloba, hnilobná msta, neláska s nepravdou, vyfutrovány lží – dokonala směsice koktejlu k záhubě.

Stará Vajštingrová znalá nedokonalých lidských povah, usídlila se v naší domovině a zahájila frontální útok proti slabosti. Musíme v zárodku ničit božské vyslance, nesmí se nám rozrůst bez omezení; vážení, váhavost přináší nežádoucí svět. Lopotně šlapeme denně do novodobého otroctví, dnešní otrokáři dokáží lehce polapat snící lidičky o blahobytu, přísliby bohatství nic nestojí. Společenského růstu nabízejí rajské zahrady s přízračným ovocem – jen chutnat nesmíte. Vředy společnosti pukají – válečné konflikty neustávají, migrace na vzestupu – a položili jsme si otázku, kde skončili obejdové, kteří načrtli války potřebné k ovládnutí mas, kam se vytratili dobrodějové s krvavýma rukama, kdo je stvořil, bohatě platil, úporně hájil, chránil – znásilněná pravda k smíchu. Po letech náhle víme, kdo zločinně prodal národy. Posloucháme včerejší divotvůrce dějinných přešlapů. I dnes můžeme u nás doma zaslechnout mizery ochotné za mrzký peníz přednášet světové právo, politický nádeník označí odpůrce spodinou, rozšafný čuník, komunální zlo politik vykřikuje, jak naložit s námi Čechy po katovsky – a nic, ticho po pěšině k Mayrovce, ale máš na rukávu nášivku nevhodnou, a dají ti briskně muklovskou pětiletku.

Opatrovat se, heslo dnešních dnů.