ZDENĚK FRÝBORT

Během dvou prvních desetiletí dvacátého století česká (rakousko-uherská) literatura zakreslila hranice tvůrčího prostoru, v němž literatura zůstává literaturou. Zakreslila je dvěma jmény: Kafkou a Haškem. Oba žili v Praze, nikdy však spolu nemluvili; podle anarchisty Mareše Kafka však navštívil volební schůzi Strany mírného pokroku v mezích zákona, kde Hašek pronesl volební proslov.

Narodili se v jednom a témže roce 1883, odešli ze světa v malém časovém odstupu – Hašek v roce 1923, Kafka v roce 1924; Haška vehnala do náruče smrti bezuzdnost v jídle a pití, Kafkovi, o němž se tvrdí, že večeřel několik mandlí, bránil v jídle tuberkulózou postižený hrtan: zemřel hlady.

Kafka byl svých povinností dbalý úředník, Hašek anarchista, který neznal životní kázeň, natož povinnosti. Povídky, které psal, třeba v hospodě, nechával odnášet do redakce některého časopisu, aby mohl pokračovat v pití. Osudem Kafkovým bylo naopak „psaní“: reálnou představu o něm by přineslo vydání toho, co psal den po dni, bez ohledu na to, zda jde o román, povídku či jeden z bezpočtu dopisů.

Haškovy povídky se zdají být kladeny na papír snahou pobavit čtenáře, ve skutečnosti však jsou jejich věty vyvolány v život trpkou životní ironií, vysmívající se světu, v němž jemu i ostatním bylo dáno žít.

Kafka přepisoval a nedopisoval, Hašek v sobě choval trvale jeden a týž obraz světa, aby se mu mohl vysmívat.

V roce 1911 si vyzvedl v jedněch pražských novinách zálohu na text, v němž se poprvé objevuje postava Švejka; pak přijal nabídku jiného vydavatele, a když si chtěl rukopis vyzvednout, není k nalezení. Hašek se posadí a píše jej znovu, pak usne s hlavou na stole. Když se později rukopis najde, vyjde najevo, že jsou identické, třebaže jejich napsání od sebe dělí několik měsíců.

Jiří Mahen píše, že on a ostatní přátelé měli Haška rádi, on však neměl rád je, měl jim za zlé, že chtějí být za každou cenu literáty.

Někdy před dvaceti lety mě italský fotograf Danilo De Marco přesvědčil, abychom tuto jedinečnou událost v dějinách světové literatury, její hranice zakreslené Kafkou a Haškem, kde na jedné jejich straně je „psaní“, které není předurčeno ke čtení, a na opačné straně psaní identifikované se čtením, jež uvede v život geniální dílo, jakým byl Dobrý voják Švejk, zaznamenali knihou.

Já jsem psal konfrontaci Kafky a Haška na základě přítomnosti pěti smyslů, jejich odlišnosti a shod, v jejich textech i životě, a společně jsme hledali stopy jejich života, které by Danilo mohl fotografovat.

Pronikli jsme až k bytu Kafkovy rodiny v Celetné ulici, do kterého nás restituentka domu nepustila. V pensionu Stüdl v Želízech jsme identifikovali s pomocí tamního personálu pokoje, v nichž bydlili Kafka a Julie Wohryzková, se kterou se tam Kafka seznámil. Vyfotografovali jsme zbytky (těsně před jejich zánikem) Kyselových nástěnných maleb v Montmartru v Řetezové ulici, oblíbeném Haškově lokálu. Nahlédli jsme do žižkovského bytu, kde Hašek po návratu z Ruska bydlil se svou ženou Šurou. Před stařičkým manželským párem, který nám sice do bytu umožnil nahlédnout, ne však – kvůli nepořádku – fotografovat, tu bydlel Haškův přítel Franta Sauer.

Text byl napsán, fotografie vyvolány, italský nakladatel však zkrachoval. Knížka nevyšla.