KAREL SÝS

Jaroslav Hašek po návratu ze sovětského Ruska hovořil v kavárně se spisovatelkou a fejetonistkou Národní politiky Olgou Fastrovou. Zvědavost jí nedala: „Je to pravda, Jaroušku, že bolševici v Rusku se živí masem z vojska vyřazených a vybrakovaných Číňanů?“

Hašek odpověděl v tom smyslu, že by se milostivá paní divila, jak skvěle chutná takové čínské dítě. Dokonce známe datum a místo: 19. 12. 1920 v restauraci U Zlaté husy.

V povídce Moje zpověď téma rozvíjí: „Nežli jsem si zvykl, cítil jsem pořád pižmovou příchuť. Zejména je velice třeba silně kořenit zpocená chodidla tlustějších Číňanů, milostivá paní. Myslím však, že by se krásně taková nepříjemná pachuť dala odstranit, kdyby se zabalily do Národní politiky, tam kde je rubrika Události na Rusi, a daly se vyudit v komíně.“

Podobné řeči vedl i později na Lipnici. Na otázku spolustolovníků jestli v Rusku hladoví, odpovídal: „Ano, v Rusku jedí malé děti, to jsem viděl na vlastní oči“ a přitom mrkal na své známé.

Přeskočme však do reálu. Byl Hašek spíše gurmán, nebo gurmet? Měl se k vaření, nebo jen kibicoval? Jedno je jisté, jeho dílo – zejména ovšem Švejk – se chutnými pokrmy jen hemží, pokud se pokrmy můžou hemžit.

Jisté je, že po dobrém jídle nemusí vždy následovat příjemné zažití, viz Švejkovu řeč k hostinskému Palivcovi: „Já mám pět piv a jeden rohlík s párkem. Teď mně dej ještě jednu slivovici a já už musím jít, poněvadž jsem zatčenej.“

Proslulý je rovněž gastronomický lapsus okultisty Jurajdy s jitrnicovou polévkou, do níž místo majoránky dal myrtu ze svatebního věnečku haličských novomanželů. Pro případně následovníky Jurajda doplnil: „Musel jsem celý věneček třikrát pařit ve vařící vodě, aby lístky změkly a pozbyly příliš štiplavé vůně a chuti.“

Touha po jídle za válečné anabáze se projevuje i v zástupném bájení. Telefonista Chodounský si pochvaluje: „Když jsme jeli přes Uhry, tak nám házeli do vagonů na každé stanici pečené slepice. Z těch jsme nic jiného nejedli než mozeček.“

Nejproslulejší jedlík je ovšem Baloun. Jeho tatínek snědl na posezení padesát buřtů a dva bochníky chleba, ale syn se víc než potatil: „Já jsem jednou vo sázku sněd čtyry husy a dvě mísy knedlíků se zelím.“ A jeho všeplatný povzdech: „A to nám všechno vojna vzala.“

Ne každý měl však jeho zažívací trakt. „Já ti třebas, kamaráde, sežeru celou mísu knedlíků s vepřovou a se zelím, a za půl hodiny víc ti ze všeho toho nevyseru, jak tak na tři polívkový lžíce, vostatní se ti ve mně ztratí.“

Je zřejmé, že gargantuovské výkony protagonistů v Osudech jsou jen zástupné, že naopak – jak se říká – přišla bída na kozáky a hlad se ukázal být nejen nejlepším kuchařem, ale také spisovatelem.

Hašek sám, ovšem podle pamětníků, vařil dobře, rozhodně prý lépe než jeho Šura. Žádný recept se však bohužel nezachoval v doslovném znění. Na jeho kuchařské umění však neomylně ukazuje ohňostroj jídelních nápadů v jeho jedinečné knize.

Pamětníci (údajně malíř Jaroslav Panuška) zachytili v celistvosti pouze jeho recept na grog, jímž častoval přátele – Nápoj zpustlých námořníků. Pod jeho účinkem lze prý přeplavat kanál La Manche.

„½ litru vody dej svařit s novým kořením 2-3 zrny, pepře 6-8 zrn, hřebíčku 10 zrn, kousek skořice, trochu citronové kůry a šťávu z celého citronu, a přidej ½ kg cukru. Po svaření přilej tři litry bílého vína a nech přejít var. Pak přilej litr koňaku a znovu až do varu vař a dej pozor, aby to neuteklo! Po postavení na stůl se sundá poklice a vystupující páry se zapálí a nápoj se hned přikreje. Tím slavnostní obřad vaření grogu končí. A kdo ti řekne, že tam máš dát vanilku, tak mu dej přes držku!“

Vladimír Stejskal ve vzpomínkách Hašek na Lipnici uvádí: „Většinou seděl u Invaldů ve výčepu, nebo trávil čas v kuchyni; rád se díval kuchařkám do díla, co připravují k obědu. Za nějaký čas již radil, co by se mělo vařit, jak to neb ono jídlo upravit a zlepšit. Ve vaření měl totiž Hašek již značnou zkušenost, neboť kdysi dělal kuchaře Josefu Ladovi, když spolu bydleli v Dittrichově ulici. A potom při svých toulkách světem vařil si ještě mnohokrát.“

Své pozvánky přátelům na lipnické zabijačky dokonce veršoval a definitivně prokázal, že poezie sousedí s žaludkem, ale nikoli prázdným!

O jídle Hašek hovořil tak často a rád, že ho jeden z prostých občanů Lipnice vyznamenal: „Člověče, ty to umíš tak vylíčit, že se člověku sbíhají v hubě sliny.“

Ostatně jistý sovětský pracovník politického oddělení 5. armády vyprávěl politiku a novináři Karlu Kreibichovi: „V jeho přítomnosti se mnoho hovořilo o jídle. Nejvíce chválil guláš. Dělal guláš z husí, které koupil v jedné stanici. Abychom je udrželi čerstvé, pověsili jsme je pod vagón. Když zmizely, všichni mysleli, že je ukradl Hašek, aby udělal guláš.“

Hašek se nevyhýbal ani gastronomické exotice. Jeho alter ego Franta Sauer popisuje zážitek z opravdu nuzné kuchyně. Totiž monolog jistého Srba (byl to ovšem Čech), zaměstnance na stavbě dráhy. Ten chytal kočky, ježky, sysly, ondatry a sám si je připravoval.

„Ale ze všeho žrádla nejmilejší jsou mi myši. Lidi nevědí, co je dobrýho, a nikdo mi nedovolí, abych si myší pečínku upravil pěkně v kuchyni a upekl ji v troubě. Musím to pálit venku na ohni, a to nikdy není to pravé. Kdyby mi tak tady kantýnská dovolila, připravil bych několik myší a ochutnali byste. Jistě by vám to zachutnalo jako mně. Já bych je jedl denně.“

Sauer s Haškem zažili jeho další kuchařský výkon – pečení psa. Haškovi to moc nejelo, ale nechtěl urazit přítele: „Snědl bych to všechno sám a lituji, že jsem se na Lipnici před odchodem přecpal jitrnicemi. Teď se na tebe musím jenom dívat, jak ti to chutná, Srbe. Příště nezapomeň mi vzkázat, až budeš opět chystat takovou lahůdku.“ A Sauer dodává: „A mocně zapíjel psí pečeni, aby spláchl poslední zbytky chuti toho neobvyklého jídla.“

Kliment Štěpánek, jemuž Hašek diktoval zbývající kapitoly Švejka, ve Vzpomínkách na poslední léta Jaroslava Haška přece něco prozradil:

„Hašek si rád zakuchařil, zvláště odjela-li paní Šura do Prahy. Poslal mne k řezníkovi pro játra, uzený jazyk nebo jiné dobroty, a opravdu upravil vždy dobré jídlo.

Jednou si vzpomněl, že by mohl udělat ruské pirohy. Tenkrát byla paní Šura doma a koupila právě košík pěkných hříbků. Hašek chtěl naplnit pirohy místo masem rozemletými houbami. Kdekomu sliboval dobré pirohy a kdekdo se na ně těšil. Když byly pirohy usmažené, byla radost na ně pohledět, ale nádivka se, bohužel, Haškovi nepovedla a pirožky nebyly k jídlu. Rozkřiklo se to a ten den se každý Haškovým vyhýbal, jen já nemohl. Hašek, který byl vždy štědrý, neskrblil ani tentokrát a dopřál mi těch pirohů plnou měrou.“

Šura sama dosvědčila: „Neměl jíst ostrá a kyselá jídla, ale měl hrozně rád okurky a lák z nich, který chodil v noci tajně pít k Invaldovům do spíže. Jejich kuchařka Rézinka Špinarová mu musela dělat jeho oblíbené jídlo, pro které si vymyslel název ,kočičí tanec‘. Byla to směs nakrájených vařených brambor, nakrájených opečených vuřtů a natvrdo vařených vajec. K tomu jídlu si Jaroslav natočil pivo a byl úplně spokojený.“

A propos pivo. Z Haškova pobytu ve Vinohradské nemocnici 31. 1. – 9. 2. 1915 se zachoval chorobopis. V něm stojí černé na bílém, že „nemocný vypije 35 i více sklenic piva denně“. Jistě úctyhodný výkon!

Co mohl jíst Hašek, potažmo Švejk:

Pirožky

Lze je připravovat z těsta kynutého i máslového listového. Z těsta vyválíme tenkou placku a rádýlkem nakrájíme čtverce o straně asi 5 cm. Doprostřed čtverce dáme příslušnou náplň, okraje potřeme rozšlehaným žloutkem a těsto přeložíme na trojúhelník. Okraje těsta mírně přitiskneme, a i povrch potřeme rozšlehaným žloutkem. Pirožky pečeme na plechu v mírně vyhřáté troubě dozlatova. Podáváme teplé i studené, podle náplně, která může být například masová, játrová, rybí…

Hašek je plnil masem, tedy zvolíme náplň masovou. Hovězí (asi 40 dkg, ovšem musíme přihlédnout k váze hub) umeleme na strojku, přidáme lžíci oleje, 2 vejce, 1 drobně nakrájenou cibuli, sůl, pepř, lžíci sekaného kopru nebo petrželky. Houby očistíme a opereme, nakrájíme na tenké plátky a s trochou nakrájené cibulky podusíme na sádle, až vysmahnou.

Předem si však přečteme v Mrtvých duších radu N. V. Gogola:

„Piroh udělej čtverhranný. Do jednoho rohu dáš nádivku z jeseteřích líček a chrupavek, do druhého pohankovou kaši a houby s cibulkou, mlíčí, mozeček a ještě… no však ty už si s tím poradíš… Z jedné strany aby osmahl pěkně do červena a z druhé aby zůstal bledší, rozumíš. A odspodu ho propeč tak, aby celý pěkně prosákl, zvláčněl, no však víš, ne aby se rozpadával, ale aby se rozplynul v puse jako sníh.“

Slepé myši

Srbovy myši Hašek zřejmě nejedl, ale mohl si udělat „myši“ na sladko.

Připravíme řidší těsto z půl litru mléka, 250 g hladké mouky, 3 vajec a špetky soli.

Upečeme tenké palačinky, potřeme je tvarohem rozmíchaným s rozinkami a citrónovou kůrou, a svineme. Přepůlené závitky složíme na máslem vymazaný pekáček, zalijeme přislazeným mékem se žloutky a upečeme v troubě. Hotové sypeme cukrem.

Kořínek připravený za nepřítomnosti paní Šury

Jeden kořínek (plíčky, játra, srdce), 50 g másla, 1 cibule, sůl, kmín, jeden mozeček.

Plíčky bez jícnu a chřtánu vypereme a nakrájíme na nudličky. Přidáme pokrájená játra a očištěné srdce a dáme na máslo s osmahnutou cibulí. Opečeme, pak trochu podlijeme, osolíme, přidáme kmín a dusíme do měkka. Když je vše měkké, vmícháme odblaněný mozeček a ještě chvíli smažíme. Podáváme s vařenými brambory.

Nesmí chybět brambůrka aneb bramborka (jinak též vošouch, cmunda, bramborák, sejkory, kramfleky, bacán, báč, bandorník, strouhanec, frncábník, fofrovanec, halapáč, vošoufle… jak přebohatý a mlsný český jazyk dovolí).

„Brambory nastrouhám jemně jako na cmundu, mlíko dost ohřeju a ty brambory tím spařím. Když to trochu zchladne, přidám kvásek, vejce, mouku a plej, dochutím kořením a česnekem, osolím. Kyne to rychle – než se člověk otočí. Pekáč vymažu olejem, naleju těsto a v pekáči ještě nechám zkynout. Tahle dávka je na dva pekáče. Nakonec se bramborka posype makem a dá do středně vyhřáté trouby. Peče se tak 25 až 30 minut, záleží na tom, jakou má kdo troubu.“

Tenhle recept paní Boženy Kalbáčové z Čečelovic u Zaboří u Blatné zaznamenal Václav Malovický v knize Švejkova cestopisná kuchařka. Švejkovi cestou z Květova do Vráže hodná babička možná tedy nepřinesla polívčičku, nýbrž buchtu, navzdory scéně ve zfilmovaných Osudech.

A co určitě nejedl, ale přesto si o tom nádherně zapábil nesmrtelné povídce Vařím si vejce naměkko:

„Koupil jsem si lihovar a pět litrů lihu a Papinův hrnec, jehož použití znám z fyziky z dob mládí. Dal jsem do Papinova hrnce vody a do vody vložil deset vajec a zapálil lihovar.

Za čtvrt hodiny jsem vejce z Papinova hrnce vyjmul. Rozklepl jsem skořápku u prvního a bylo ještě tvrdé; u druhého také tvrdé. Byla ještě všechna tvrdá. Oloupal jsem jim tedy skořápky a hodil poznovu do Papinova hrnce a vařil hodinu. Byla stále strašně tvrdá. Vařil jsem je tedy až do rána. Byla pořád tvrdá.

Ráno mne našli ležet v košíku s vejci, kam jsem se svalil následkem rozčilení, když se mně nepodařilo ani za deset hodin uvařit jedno vejce naměkko. Byla pořád tvrdá a nezměkla.“

Rozhodujícím arbitrem o Haškově kuchařském umění či neumění je a zůstane Josef Lada.

Kamarádi, zklamaní pražským pohostinstvím, se totiž rozhodli, že si budou vařit sami.

„Cestou jsme už nakupovali: tady mozeček – flák s ním do plecháče!, támhle ledvinky – marš za mozečkem! – však se to doma řádně roztřídí a propere…“

Povedla se hned první večeře:

„Nevím už, co to bylo, ale bylo to moc dobré, že jsem hned po prvním soustu pocítil k Haškovi ohromný respekt. Vařit tedy uměl opravdu skvěle! Měli jsme k tomu knedlíky, na něž Hašek zadělal na jednom z mých starších kreslicích prken. To se samo sebou rozumí, že je předtím utřel důkladně šosem a přejel rukou, aby se přesvědčil, že z něho nikde nevyčnívá tříska… Hašek uměl vařit všelijaká pikantní jídla, jakých jsem předtím ani nejedl, a polévky – to bývaly básně, třeba někdy bývaly docela běžné. Tak jednou vařil k večeři bramborovou polévku, ale ta v domě tak báječně voněla, že podráždila nozdry paní správcové až v přízemí. Honem se k nám vypravila, abychom jí dali také kousek zajíce! Některé zvláště jemné polévky měly i svá jména – jako růže nebo jemné druhy ovoce – a těmi jmény byly také označeny na jídelním lístku, jenž býval vždy dopoledne připevněn v předsíni na dveřích koupelny. Tam jsem se mohl dočíst, že budeme míti k obědu polévku Mam’zel Nitouche, Prenk Bib Doda, Madame Pompadour nebo Primátor Dittrich! Primátor Dittrich třeba, to byla kombinace dvou různých polévek: květákové a mozečkové. Každá z nich byla vařena zvlášť a teprve těsně před jídlem byly smíchány, aby měly chuť obojí. Jednoho dne hlásil, že k obědu bude polévka Madame Niel a rýžová kaše v mléce. To je snad jediné jídlo, které jím nerad.“

Hašek se urazil a několik dní nepřišel. A tudíž nevařil. Když však došlo ke smíru, hody pokračovaly.

„Všecka jídla vařil Hašek lehce, bez námahy, a jen jednou se mu nedařily švestkové knedlíky, na něž si přinesl od hokynáře nějakou krátkou mouku, takže knedlíky nešly zavinout, ať jsme se oba jak chtěli namáhali, pořád se těsto stahovalo zpátky a švestky se na nás posměšně šklebily. Hašek už tloukl zlostně těstem o zem, ani to však valně nepomohlo. A tu jsem dostal ohromný nápad: okraje těsta jsme na knedlících k sobě přimáčkli – a sešili prostě nití – jež se potom po uvaření z knedlíků zase vytahali.“