JIŘÍ JÍROVEC

S Jaroslavem Haškem jsem se poprvé setkal prostřednictvím knihy Z. M. Kuděje Ve dvou se to lépe táhne, kterou jsem našel u kamarádky mé maminky v Bystrém u Poličky. Tam se hodně četlo. Byla o Haškových toulkách po vlastech českých. Na jedenáctiletce mohla o Jaroslavu Haškovi padnout ojedinělá zmínka, ale rozhodně nebyl v osnovách. V letech 1956-59 vadilo, že byl v legiích, které zradily císaře a cestou z Ruska kamarádily s carskými odpůrci nového režimu a jejich zlatem. V těch letech nebylo rovněž vhodné mluvit o tajných, kteří loví oběti po hospodách.

Jaroslav Hašek je ambivalentní postavou. Jeho činnost v Bugulmě lze současnou optikou považovat za odpornou. Stal se rudým komisařem a podporovatelem režimu, který dnes máme za teroristický. Hašek si přesto zachoval určité prvky pluralitní demokracie a jistý respekt pro zákony. Sem spadá založení Strany mírného pokroku v mezích zákona.

Haškův životní styl odpovídá dnešní definici nepřizpůsobivých. Žil potulným životem, často za peníze jiných anebo na dluh. Omluvou může být, že ho potkal osud umělce, jehož dílo (například obrazy) bylo finančně oceněno až dlouho po jeho smrti. Jeho homosexualita zůstala na úrovni dohadů. Coming out se dostal do módy až za 100 let. Kladně lze hodnotit Haškův vztah ke zvířatům, zejména psům, který vyjádřil prostřednictvím Švejka a několika dalších postav. Ratlík, pokojový pinč stejně jako nalezený pes tak ošklivý, až byl vlastně krásný, mají v knize svoje místo. Haškův pochybný charakter se plně promítá do postavy Josefa Švejka.

V jinak bohaté knihovně mých rodičů Haškův román chyběl. Prý kvůli vulgarismům. Kupodivu jich v něm není mnoho: 10x „hovno“, 7x „prdel“ a 3x odvozenina od slovního kmene „srát“. Švejk je postava odpudivá: Simulant, který příliš mluví a mohl by být považován za udavače. Lze připustit, že tak činil v dobré míře, podobně jako ti, kteří o sto let později upozorňují nebo nejvýš oznamují. Švejk nebyl v osnovách, čímž odpadl problém s vulgarismem v klíčovém střetu špicla a hostinského. Vyučující mohl použít sloveso kálet, ale tomu by žáci asi nerozuměli.

Bretschneider umlkl a díval se zklamaně po pusté hospodě. „Tady kdysi visel obraz císaře pána,” ozval se opět po chvíli, „právě tam, kde teď visí zrcadlo.” „Jó, to mají pravdu,” odpověděl pan Palivec, „visel tam a sraly na něj mouchy, tak jsem ho dal na půdu. To víte, ještě by si někdo mohl dovolit nějakou poznámku a mohly by být z toho nepříjemnosti. Copak to potřebuju?

Švejkovo laciné a bezcitné vtipálkovství je zřejmé z jeho rozhovoru s paní Palivcovou:

„Kdepak máme pana Palivce, je už také doma?” Když v slzách řekla: „Dali — mu — deset — let — před — tejdnem.” „Nu vida,” řekl Švejk, „tak už má sedum dní za sebou.”

Za první republiky vadila postava feldkuráta Katze karikující církev. Komunistům v jejich době samozřejmě přišel prostopášný kněz k dobrému, zejména v podání Miloše Kopeckého. Připitomělost poručíků, kteří o všem mluvili s panem okresním hejtmanem již před válkou, se musela protivit napříč politickým spektrem každé doby. Zasahovala totiž zelené mozky všech armád světa. Nejen v té bývalé lidově komunistické, ale i v naší současné liberálně kapitalistické. Švejk navíc zesměšňuje oddanost službě a válce, protože ta naše je z principu vždy spravedlivá:

„Válka musí bejt… Zabili jste mi strejčka, tak tady máte přes držku … Kdyby dnes něco vypuklo, půjdu dobrovolně a budu sloužit císaři pánu až do roztrhání těla.“

Švejkův předsudečně vysměvačný pohled na armádu znásobil spisovatel Josef Škvorecký Tankovým praporem. Od té doby nemáme vojáky ochotné bojovat a natož padnout za Gustáva, Petra nebo Pavla. Těžko věřit upřímnosti jazykově bohatému líčení politického školení Vrchního polního kuráta Ibla:

„Ale jaké štěstí a blaho,“ říká Iblovými ústy praporečník Hrt, „že jsem se dožil dnešního dne. Co mi záleží na smrti, když jsme dobyli slavného vítězství a císaři vrácena jeho zem!“ V tom okamžiku zazněly z tábora velebné zvuky naší hymny Zachovej nám, Hospodine, mocně a vznešeně nesly se po bojišti. Padlý vojín, loučící se se životem, ještě jednou pokusil se vzchopit. ‚Sláva Rakousku,‘ zvolal nadšeně, ‚sláva Rakousku! Nechť pokračuje se v té skvostné písni! Sláva našemu vojevůdci! Ať žije armáda!‘ Umírající sklonil se ještě jednou k pravici maršálkově, kterou poceloval, sklesl a tichý poslední vzdech vydral se z jeho šlechetné duše. Vojevůdce stál tu s obnaženou hlavou před mrtvolou jednoho z nejhodnějších vojínů. Tento krásný konec je věru záviděníhodný,‘ pravil v pohnutí maršálek, skláněje obličej do sepjatých dlaní. Milí vojíni, i já vám přeji, abyste se všichni dočkali takového krásného konce.“

První věta, navazující na dojemné kázání, bohužel neguje jakýkoli příznivý dopad na morálku:

Vzpomínaje na tuto řeč vrchního polního kuráta Ibla, mohl ho opravdu nazvati Švejk, aniž by mu v nejmenším ubližoval, blbem na kvadrát.

Ze současného hlediska je problematická pohrdavá pasáž týkající se žen, někdy i nezletilých:

Švejk vytáhl z ušpiněné kožené tašky zamaštěný dopis a četl, zachovávaje krok s koněm nadporučíka Lukáše, který se dal do mírného poklusu: „Ty pacholku mizernej, ty jeden vrahu a bídáku! Pan kaprál Kříž přijel do Prahy na urláb a já jsem s ním tančila u Kocanů, a von mně povídal, že prej ty tancuješ v Budějovicích u Zelený žáby s nějakou pitomou flundrou a že jsi mě už úplně vopustil. Aby jsi věděl, píšu toto psaní na hajzlu na prkně vedle díry, mezi náma je konec. Tvoje bejvalá Božena. Abych nezapomněla, ten kaprál to umí a bude tě ještě sekýrovat, já jsem ho vo to prosila. A ještě abych nezapomněla, nenajdeš mě už mezi živejma, až přijedeš na urláb. – To se ví,“ pokračoval při mírném poklusu Švejk, „že když jsem přišel na urláb, že byla mezi živejma, a ještě mezi jakejma živejma. Našel jsem ji taky u Kocanů, voblíkali ji dva vojáci vod cizího regimentu a jeden z nich byl tak moc živej, že jí šahal docela veřejně pod živůtek, jako kdyby chtěl, poslušně hlásím, pane obrlajtnant, vytáhnout odtamtud pel její nevinnosti, jak říká Věnceslava Lužická nebo jak to podobně jednou řekla jedna mladá dívka asi šestnáctiletá v tanečních hodinách jednomu gymnazistovi hlasitě s pláčem, když ji štípl do ramena: ‚Vy jste, pane, setřel pel mého panenství.‘ To se ví, že se všichni smáli a její matinka, která ji tam hlídala, že ji vodvedla na chodbu v Besedě a že tu svou blbou nánu zkopala.“

Jakkoli lze opět pochválit jazykovou pestrost, celkově musíme text považovat za společensky naprosto nepřijatelný a pro studenty nevhodný, protože demonstruje Švejkův odporný vztah k ženám. Ví přesně, v kterých podnicích jsou holky, dokonce do takového zavede patrolu, která ho eskortuje ke Katzovi. Svoji bytnou vystavil ostudě, když ochotně vypověděl, že se s ní stýká, ačkoli byl tázán jen na styky politické.

Vrcholem cynismu pak je jeho hlášení o rozkazu splnit přání ženě, která přijela navštívit nadporučíka Lukáše.

Švejk otevřel dveře a viděl mladou dámu v půvabné pozici na poduškách. „Pojďte dál!” Přikročil k posteli a tu ona se zvláštním úsměvem přeměřila jeho zavalitou postavu a silná stehna. Odhrnujíc jemnou látku, která halila a skrývala všechno, řekla přísně: „Sundejte si boty a kalhoty. Ukažte…” Tak se stalo, že dobrý voják Švejk mohl hlásit nadporučíkovi, když se ten vrátil z kasáren: „Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že jsem vyplnil všechna přání milostivé paní a obsloužil ji poctivě dle vašeho rozkazu.” „Děkuji vám, Švejku,” řekl nadporučík, „měla těch přání moc?” „Asi šest,” odpověděl Švejk, „teď spí jako zabitá od tý jízdy. Udělal jsem jí všechno, co jsem jí viděl na očích.“

Je pravděpodobné, že byla sexuálně neuspokojená, protože její stárnoucí manžel se víc zajímal o obchodování s chmelem než o její potřebu trochy té pohlavní něhy. Proto přece přijela do Prahy a někdy cestovala světa kraj kamsi na jih. Šest přání přiopilé ženy vzbuzuje obavu, že několik z nich patrně postrádalo její souhlas.

Protipólem Švejka je starý sapér Vodička, jehož vztah k Maďarům je pevný a nadčasový:

Vodička, chtěje manifestačně vyjádřit svou nenávist k Maďarům a to, že ho nezdolala a nezviklala vazba v jeho přesvědčení, šlápl Maďarovi, který nechtěl sloužit na vojně, na nohu a zařval na něho: „Vobuj se, pahejle!“ „Měl mně něco říct,“ s nelibostí prohlásil potom sapér Vodička k Švejkovi, „měl se ozvat, tak bych mu jeho maďarskej šmakovák roztrh vod ucha k uchu.“

Závěrem lze zmínit neuvěřitelné ponižování kadeta Bieglera. Je prototypem mladého zaníceného občana, který se nenechá zatlačit do kouta jen proto, že má nižší hodnost než ostatní ve štábu. Zatím nedostal příležitost, aby teoretickou znalost minulých bitev mohl spojit s požadavky probíhající války. Ano, když mluví, vypadá zatím jako blbec, ale právě takoví nás přece jednou povedou do vítězných bitev a válek.