IVO HAVLÍK

František Dostál zásadně proměnil můj novinářský osud. Počátkem letošního ledna uplynulo 54 let, co jsem v Ostravě, neznaje ni života, ni pravopisu, poprvé usedl před redakční psací stroj.

V prvních třech desítkách mých novinářských let jsem vystřídal několik redakcí českých deníků a časopisů, ale posledních čtyřiadvacet roků jsem vytrval jenom v jedné redakci – Alarm revue hasičů a záchranářů.

Stalo se to tak, že jsme se v brzkém jaru 1999 s Karlem Sýsem vypravili do galerie Pražské energetiky na vernisáž Frantových fotografií. Mně se nechtělo, ale básník trval na tom, ať jdeme, vždyť tam budou k obdivu Dostálovy snímky a zpívat bude Jana Koubková, pro kterou napsal slova některých písní.

A tak jsme přece jenom šli. Když vernisáž skončila, Franta, který se chystal do penze, mě u skleničky vína přemluvil, ať v redakci Alarm revue zaujmu jeho místo. Poslechl jsem ho.

František zemřel a shodou prazvláštních okolností vydávání hasičského žurnálu dva týdny po jeho pohřbu jednou provždy skončilo.

Kruh se uzavřel.