FRANTIŠEK DOSTÁL
Životaběh nabírá na nekontrolovatelné rychlosti. Spěchá se na podávání volebního guláše opepřeného z kuchyně Ústavního soudu. Netrpělivě se přešlapuje u bankomatů. Politici a prezident řeční o veřejném zájmu. Na hlavy přibývajících obyvatel se valí obrazy ze všech stran. Letos v srpnu, až na jeden literární týdeník, tiskoviny nepřinesly žádnou zmínku o 170. výročí uznání vynálezu fotografie. Stalo se tak 19. srpna 1839. Tehdy na půdě Francouzské akademie věd Dominique Arago vyhlásil vynález coby daguerrotypii podle jména vynálezce. S prvenstvím nebylo vše zcela jasné, nicméně vynález připadl státu a Louis Jacques Mandé Daguerre (1787–1851) je považován za jednoho z otců dnešní fotografie. Francie a celá Evropa tehdy propadla obrazovému šílení. Ještě v roce 1839 samotný Daguerre věnoval jednu daguerrotypii kancléři Metternichovi a ta je nyní ve sbírkách zámku Kynžvart.
Popoběhněme ale o sto let kupředu do pražské čtvrti Vršovice, kde zůstalo už jen opravdu něco málo z koloritu staré obce, připojené v roce 1902 k Velké Praze. Byl však už na světě budoucí český významný fotograf a inženýr chemie Přemysl Koblic (1892–1955).
Starý a šumem doprovázený magnetofonový záznam vyprávění zesnulého pamětníka svérázné postavy Přemysla Koblice prozrazuje, že v jeho vršovickém bytě v rohu místnosti byla hromadu sirnatanu sodného. Inu, chemik, o němž se jiný klasik české fotografie Václav Jírů nechal přede mnou s úsměvem na rtech slyšet: „To byl takovej pošuk.”
Své šamanství Koblic dokladoval tvrzením o své síle soustředit se a poté uplatnit své výjimečné schopnosti. Dokáže prý způsobit i pád obrazů ze zdi. Budík pod vlivem jeho silného zamyšlení opouští stolek a začíná prý poletovat místností…
Příjemnou realitou však zůstává, že Přemysl Koblic byl dobrým fotografem a svých znalostí chemie dokázal skvěle využít i pro jiné adepty téhož koníčku, zvláště v časech 2. světové války, kdy se mnohého nedostávalo. Sám rád chodíval po Praze pěšky. Hodně kouřil, znal se s mnoha lidmi a nebylo divu, že si rád také dělával legraci. S potěšením zacházel na vínečko do bývalé vinárny U dědečka ve Vršovicích.
Jestliže novodobí historici fotografie Přemyslu Koblicovi přidělí titul Vršovický kouzelník, vůbec se nezmýlí. Tenhle svérázný člověk i přes kouření a zamilovanost do vínka pravidelně cvičil své svalstvo a dokonce nabídl své tělo jako model jinému významnému českému fotografu Jindřichu Hatlákovi (1901–1977), jinak zaměstnanci Zemské banky. Podle tvrzení pamětníků Koblic snad nikdy nevlastnil koupený fotoaparát. Sestavil a vyrobil si je totiž sám, stejně tak zvětšovací přístroje. Dokonce o jejich zhotovení psával v odborném tisku. Fotoaparátům dával vlastní názvy, například Daxl nebo Epifoka. Tu později začala vyrábět firma Meopta… Kupodivu vršovický šaman zasáhl i do tvorby odborného názvosloví, i když se mnohé neujalo. Teleobjektiv byl u něho telebryl, fotografické zpracování bez retuše dostalo jméno bezret. V českém jazyku se z jeho dílny naopak ujalo slovo osvitoměr a osvit, což dnes už ví málokdo.
V roce 1938, po odstoupení našeho území Německu a po následné okupaci o rok později,
se Koblic cítil nadále svobodným a nepodlehl německému tlaku. Přátelé ve fotoklubu známém dnes jako Nekázanka a slavícím letos 120. výročí vzniku říkali, že by svým silným přemýšlením měl cosi způsobit samotnému Hitlerovi. Na začátku války se Koblic zasloužil o vznik Síně dobré fotografie, kde proběhly tři výstavy s vyloženě českými náměty a záběry Prahy evokujícími pocity neporaženosti. Později již byla pozice mnohem těžší, neboť hodně věcí v klubu bylo obstaveno pro Hitlerjugend…
Velký smysl pro humor projevoval Přemysl Koblic rovněž v redakci měsíčníku Fotografický obzor, který od roku 1936 sám vedl. Pod články se podepisoval jako Fotolín Matlák. Jako recesista se podílel i na vydávání klubového měsíčníku Spoušť. Ten měl dokonce hlubotiskovou přílohu. Pro Spoušť psával zase pod pseudonymem Ing. Přemysl Matlák. Jeho texty v době okupace ukrývaly v sobě i mnohé z toho, co posilovalo.
Mezi domky starých Vršovic, dnes téměř zmizelých, prožil autor těchto řádků kus svého dětství. Snad také proto zamrzí, že Přemysl Koblic uskutečnil jen málo ze svých plánů zdokumentovat právě vršovické domky. Před můj objektiv se jich dostalo už jen velice málo. Apropos, nedávno jsem vešel do místnosti bývalé vinárny U dědečka, kde nyní funguje jakýsi minimarket. Strop obchodu mi však byl až příliš povědomý. Rovněž jsem zde totiž často vínka upíjel. Později i se spolužáky z průmyslovky. Jenže Přemysl Koblic tu popíjel s Jaromírem Funkem, patřícím mezi další hvězdy naší předválečné fotografie…