FRANTIŠEK DOSTÁL
Jsou vzpomínky, které z paměti ani starého člověka nechtějí zmizet, i když na loži třeba již usnul. Hvízdot dopadajících pum, bortící se domy a někdy i požáry mne někdy v noci dosud probouzejí. V únoru 1945 mi bylo šest let a za náletu mě tlaková vlna pomohla upadnout na chodník…
Později v roce 1953 jsem zahájil studium na průmyslové škole v Masné ulici a rovněž jsem z Vršovic začal několikrát v týdnu, dokonce i v nedělním dopoledni, dojíždět tramvají do Dejvic. Odtud pak již po svých na poněkud zanedbané atletické hřiště ve Stromovce.
Právě tam tehdy vznikla Sportovní škola dorostu, na jejímž vzniku měl zásluhu Otakar Jandera. Ten již před válkou držel československý rekord v běhu na 110 metrů překážek. Válku prožil v lágru a dokonce i v cele smrti, ve které si na zeď vyryl čáru ve výši očí a představoval si ji jako laťku, kterou překonává skokem do výšky. Po návratu vážil 38 kilo…
Byl to právě Jandera, kterému sedlo přízvisko Otec atletiky. Přijel v 50. letech na kole k jedné velké budově na nábřeží, kde vyjednal vznik sportovní školy a dlouho hledal hřiště, kam by se mohla uchýlit. Právě on získal místo pro školu na hřišti ve Stromovce. Byl to prostě Otec, který nám ale zase říkal, že jsme vořeši. Právě zde na hřišti ve Stromovce jsem jako kluk poznával i již některé starší bývalé atlety. Přicházel i jeden starší pán, o němž jsem se dozvěděl, že v roce 1928 uspěl na olympiádě ve vrhu koulí…
Při letním měsíčním soustředění, třeba v Třeboni či v Březnici, poznal jsem rovněž trenéra Milana Ogouna, který ale již poněkud kulhal. Po obědě, než se vyrazilo na atletický ovál, probíhalo vždy nějaké povídání. O Milanu Ogounovi a jeho bratru Lubošovi již psal také Otakar Jandera ve své knize Slavné postavy naší atletiky. Oba bratři byli za války nasazeni na práci v Říši, odkud však na neděli přijížděli do Čech, a i když díky válečné stravě nebyli zcela fit, zaběhali si na atletickém oválu. Mohu prozradit, že běhali za Slavii a Luboš se věnoval i skoku do výšky.
Bratři Ogounové přebývali v bytě v ulici Starodružiníků v Dejvicích, kde jejich otec, profesor chemie, ukrýval parašutisty Jana Kubiše a Josefa Gabčíka. Bratři vůbec nic nevěděli, k čemu se chystají. V čase květnového atentátu v roce 1942 na Reinharda Heydricha bylo Milanu Ogounovi 18 let a měl skládat maturitu a Jan Kubiš mu řekl, že spolu pak cosi společně oslaví. Bratři vůbec nic nevěděli o tom, že v případě vtrhnutí německého komanda do jejich bytu by parašutisté nejprve stříleli na příslušníky rodiny…
Po atentátu na Heydricha v Libni na místě činu zůstala odhozená aktovka, ve které byla předtím uložena zbraň, co selhala, ale také čepice. Tyto předměty patřily Milanu Ogounovi, a byly vystaveny ve výloze u Bati na Václavském náměstí, aby napomohly k identifikaci atentátníků. Ogounovi okamžitě nechali ušít stejnou čepici i aktovku! I přes hrozné počínání gestapa rodina Ogounů, co pomohla k úkrytu parašutistů, nebyla odhalena. Profesor chemie pan Ogoun ukryl své poznámky věnované odboji v dřevěné tribuně na hřišti Slavie na Letné. Brzy po konci války však tribuna i se zápisky shořela.
Čas běžel a Luboš Ogoun se stal šéfem baletu Národního divadla a s Milanem jsem se vídal často při tréninku na hřišti ve Stromovce a v létě při pobytech na soustředění.
Léta běžela a před velkým sportovním komplexem a halou ve Stromovce, kde bývalo původní hřiště, stojí pamětní kámen připomínající, že na tomto místě vznikla Sportovní škola dorostu pod vedením Otakara Jandery. Vyrostlo zde hodně atletů, kteří dosáhli mnoha rekordů a uspěli dokonce i na olympiádách. Třeba Olina Fikotová, která se původně pokoušela o skok do výšky, a šlo jí to! O památník se zasloužil rovněž člen sportovní školy Pavel Kulich, který miloval trojskok a chodil do stejné průmyslovky jako já. Byl totiž později pracovníkem na radnici v Dejvicích.
Osobní vzpomínka je opravdu nepatrná, ale pořád živá a nezapomenutelná. Ostatně letos v říjnu se má opět sejít několik bývalých atletů v Dejvicích v hospodě Na slamníku. Mnozí se již nedostaví a někteří z nás budou přivezeni a z auta si vyndají nejdříve berle, aby se mohli pozdravit. Jeden přijede i ze Švýcarska…
Jen maličký dovětek. Jako kluk z Vršovic jsem po válce také docházel do školy u Heroldových sadů. Právě zde učiteloval příslušník Němci zrušeného Sokola Jan Zelenka-Hajský, který byl jedním z hlavních pomocníků parašutistů, kteří zlikvidovali Heydricha. O kousek dál na jednom domě v Kodaňské ulici je také pamětní deska jedné sestry, která rovněž pomáhala a byla později Němci zavražděna…
Připojená nekvalitní fotografie je z malé publikace, která již v roce 1947 vyšla ve třetím vydání. Pořídili ji Němci po dobytí krypty kostela, v němž vyhasl život několika parašutistů. Snímek zachycuje věci, co patřily zde se ukrývajícím parašutistům.