IVO HAVLÍK
K poněkud méně známým velikánům české kultury patří architekt František Adalbert Libra.
Na svět přišel 8. dubna 1891 na Vysočině pod Žákovou horou v obci tehdejšího názvu Český Herálec, dnes Herálec (okres Žďár nad Sázavou).
Po maturitě na reálce v Jihlavě v roce 1910 natrvalo zakotvil v Praze. Zprvu jako posluchač architektury na české a německé technice. Po návratu z první světové války a působení v leteckém sboru Československé armády v oddělení pro stavbu letišť Libra od roku 1921 jako samostatný architekt vyprojektoval několik desítek krásných pražských vil, obytných domů i průmyslových objektů.
Libra kromě architektonické tvorby byl vynikajícím hráčem na violoncello, muzicíroval se dvěma světovými velikány smyčců – ruským houslistou Davidem Oistrachem a českým violoncellistou Milošem Sádlem.
Libra byl i průkopníkem motorismu, nikoli náhodou právě on pro československý Autoklub v letech 1937–38 vytvořil znak, který se používá dosud.
Ale především patřil k nejlepším funkcionalistickým architektům. „Obsáhl široké spektrum architektonické tvorby – urbanismus, obytné budovy, peněžní a léčebné ústavy, jesle a školky, koupaliště, průmyslové stavby, interiéry, avšak i plakáty a drobný design. Jeho budovy se vyznačovaly dokonalým provozním řešením a kultivovaným architektonickým výrazem. Zejména jeho největší a nejznámější realizace – areál sanatoria pro léčbu TBC ve Vyšných Hágách – patří k nejlepším a nejcitlivějším funkcionalistickým stavbám třicátých let u nás,” soudí respektovaný teoretik a historik architektury Ing. arch. Kamil Dvořák, DrSc.
I průmyslové stavby mají kulturní funkci
Továrna Hydroxygena pro výrobu svářecího plynu acetylénu byla podle Librova projektu postavena v pražských Hlubočepích v roce 1939. Po zastavení výroby objekty chátraly a v roce 1982 byl na ně vydán demoliční výměr. Z iniciativy občanů a Sekce ochrany průmyslového dědictví byl podán návrh na zapsání továrny do seznamu kulturních památek, v roce 1989 se tak stalo.
Libra v Praze realizoval i další architektonicky hodnotné průmyslové stavby, např. Edisonovu transformační stanici v Jindřišské ulici a továrnu AGA ve Vysočanech. Ve spojitosti s posledně jmenovaným podnikem se Libra pozastavil nad tím, že průmyslovým stavbám se věnuje malá pozornost. Upozorňoval, že vedle své funkce výrobní mají i významnou funkci kulturní.
Sanatorium – kulturní památka Slovenska
Do seznamu kulturních památek Slovenska bylo zapsáno Sanatorium pro léčbu TBC v tatranské obci Vyšné Hágy.
Představuje vyvrcholení Librovy architektonické práce. Jako jednačtyřicetiletý se zúčastnil – spolu se sedmatřicetiletým Jiřím Kanem (ten jako žid přišel o život v koncentračním táboře) – soutěže na vypracování projektu Masarykova sanatoria pro léčbu TBC. Investorem byla Ústřední sociální pojišťovna v Praze, která se rozhodla postavit největší a nejmodernější sanatorium ve střední Evropě. Na jižním svahu Vysokých Tater mezi Tatranskou Poliankou a Štrbským Plesem se začal budovat komplex budov pro léčbu tehdy dosti rozšířené tuberkulózy.
Libra na stavbu osobně dohlížel, neustále pendloval mezi Prahou a Tatrami. „Otec jezdíval obvykle do Vyšných Hágů v létě svým autem, v zimě vlakem. Pokud jezdil autem, jezdíval údajně na jeden zátah: ráno vyjel z Prahy, obědval cestou – nejčastěji snad v Olomouci – a večer byl v Hágách. Patřilo to k jeho sportovním výkonům, tehdy ne zcela běžným. Vzpomínám, že pokud jezdil autem, vozil otec hágským osadníkům pražské párky, které jim na Slovensku chyběly. Zpátky vozil slovenské víno,” vzpomíná dcera architekta Eva Librová.
Dcera o svém otci
Nakladatelství Mladá fronta a Národní technické muzeum vydalo knihu Architekt F. A. Libra (Hrst vzpomínek na otce). Autorkou je dcera PhDr. Eva Librová, CSc. Symbolické je, že kniha je prvním dílem ediční řady Prameny k dějinám architektury a stavitelství.
Kniha dokládá, že Libra patřil k architektům, kteří spojili étos první republiky, vysokou profesionalitu a racionalitu uvažování do výtvarně působivého a zároveň funkčně bezchybného celku tzv. harmonického racionalismu.
Eva Librová svého otce vykresluje jako všestrannou osobnost se širokým spektrem zájmů a bohatými společenskými kontakty. Kniha je proto rovněž cennou výpovědí o životě v první republice.
„Někteří otcovi přátelé, zvláště mezi muzikanty, kteří ho dobře znali, o něm prohlašovali, že v něm přetrvává duch ‚fin de siécle’ (francouzsky konec století, zde se rozumí 19. století – pozn. IH). Snad by to bylo možné vysvětlit vlivem jihlavské reálky, kde takový ‚duch’ mohl přetrvávat. Na druhé straně otec přijímal s dychtivostí vše nové ve svém oboru, i ve stylu života. Architektům se proto vždy jevil jako představitel dvacátého století,“ napsala Eva Librová.
Zeměpisný záběr Librových staveb je dodnes obdivuhodný, od severních Čech až po Vysočinu.
Kulturními památkami z Librova ateliéru jsou –
PRAHA: Edisonova transformační stanice, Nové Město, Jeruzalémská 2, postaveno 1926–28; Ústřední sociální pojišťovna, Smíchov, Křížova 27, postaveno 1935–36; Továrna na kyslík a plyn Hydroxygen, Hlubočepy, Hlubočepská 418, postaveno 1937. LOUNY: Městská spořitelna, Mírové nám. 53, postaveno 1926–28. VELVARY: Synagoga, ul. Karla Krohna 528, postaveno 1928. CHRUDIM: Městská spořitelna, Široká 83, postaveno 1929–30. ROKYCANY: Městská spořitelna, Jiráskova 2, postaveno 1931–33. VYŠNÉ HÁGY (Slovensko): Sanatorium pro léčbu TBC, postaveno 1933–38.
Velikán české architektury první poloviny 20. století zemřel 3. června 1958.