MIROSLAV KRÁL

Ivan Olbracht, politik, komunistický novinář a spisovatel, tenkrát třiašedesátiletý, přišel do Tábora, do jižních Čech, v polovině dubna 1945 z malé obce Stříbřec na Třeboňsku, kde se po celou válku ukrýval před zatčením gestapem. Chopil se nadšeně práce. V Táboře a jeho okolí vyhledával spolupracovníky, navázal styk s partyzány a spolu s místními ustavil první Krajský národní výbor. Byl zvolen jeho předsedou.

Po příchodu do Tábora začal Olbracht připravovat vydání prvního revolučního časopisu. Pro tento časopis převzal název ilegálního cyklostylovaného partyzánského listu Palcát. První tištěné číslo Palcátu redigované Olbrachtem dostali čtenáři již 10. května 1945 a neslo proto označení III. ročník.

S Olbrachtem nebylo mnoho starostí. Byl skromný a nenáročný. Zapomínal, že v Táboře žije ilegálně. Bylo těžké ho uhlídat. Od 5. května se udržet nedal. Byl viděn v táborských ulicích, na Parkánech, ale i v Sezimově Ústí. Rozmlouval s dělníky tabákové továrny, pivovaru, slévárny, sladovny. K večeru vyčkával na autobusy od Sezimova Ústí, aby si pohovořil s dělníky z Baťovy továrny (dnešního Kovosvitu). Vyptával se, vysvětloval, napomínal, poučoval, těšil a hovořil nadšeně o budoucnosti.

Dne 5. května začalo Pražské povstání. Praha bojovala a pražský rozhlas volal o pomoc. V Táboře se objevují první československé a sovětské vlajky. Německé nápisy a německé vlajky letí na chodníky. Krajský národní výbor vystupuje z ilegality.

Jeho předseda Ivan Olbracht formuluje mobilizační vyhlášku a píše provolání k občanům Táborska, ve kterém zni: „Občané českoslovenští! Uposlechněte rozkazů a nařízení Krajského národního výboru, okresních a místních národních výborů. Jsou reprezentanty moci lidu a vyšly z práce podzemního hnutí. Za těmito národními výbory stojí Rudá armáda.“

K večeru a v noci přicházejí zprávy z kraje. V Sedlci zajali partyzáni v sobotu 5. května 500 německých vojáků. Nová Ves u Mladé Vožice byla přepadena německými bandity. Členové KNV se rozjíždějí do obcí Táborska. Docházejí zprávy o ustavování národních výborů. Mezi prvními jsou ONV v Táboře a Milevsku, MNV v Pacově, Třeboni, Veselí nad Lužnicí, Malšicích, Chýnově, Bechyni a dalších místech.

Časně ráno 6. května přiváží Olbrachtovi neznámý partyzán zprávu z Pelhřimovska, že obec Leskovice byla celá vypálená. Hordy SS ji přepadly v noci ze soboty na neděli. Obyvatelé prchali do okolních lesů. Zběsilí esesáci je doháněli a vraždili. Ráno, když se zbylí občané vrátili do hořící obce, našli spáleniště a zuhelnatělé mrtvoly svých sousedů. Takový byl německý fašismus.

Olbracht, unavený po probdělé noci, vzkazuje po partyzánovi občanům do Leskovic: „Vyřiď tam všem u vás, že na vaše zemřelé nikdy nezapomeneme, a vyřiď, že postavíme nové, krásnější Leskovice!“

V úterý 8. května vydává Olbracht rozkaz k zajištění zrádců. Partyzáni se rozbíhají Táborem, který je dosud plně obsazen německým vojskem, a odvádějí do vězení téměř 60 zrádců, kolaborantů, udavačů a konfidentů gestapa. Němečtí vojáci odtáhli z Tábora v noci na 9. května.

Dopoledne 9. května dochází do Tábora zpráva o postupu Rudé armády. Olbracht se nemůže dočkat příjezdu osvoboditelů, vojáků slavné Rudé armády. Nasedá do vozu a odjíždí jim vstříc. Setkává se s nimi v Myslíkovicích u Roudné na Soběslavsku. Vřele se vítá s prvními rudoarmějci. Teprve u Tábora dovolí rudoarmějci, aby Olbracht přesedl do svého vozu a předjel kolonu aut a tanků Rudé armády, aby mohl na hranicích starobylého a historického města u tzv. Černých mostů na táborském Žižkově náměstí uvítat osvoboditele v čele s generálem Pěrvuchinem a generálem Konotopem. Žižkovo náměstí je zaplněno do posledního místa a táborská veřejnost vítá své osvoboditele.

Pozdě večer 9. května se v táborské Autografii sklání Ivan Olbracht nad obtahy prvního čísla revolučního Palcátu. Koriguje svůj úvodník. Olbrachtův čas je vyměřen na vteřiny. Dělníci Táborska ho zvou na schůze. Členové KNV žádají o radu a pomoc. Tiskárna volá po rukopisech. Rudoarmějci potřebují cosi zařídit. Studenti svolávají první schůze mládeže ve svobodné vlasti, chtějí Olbrachta. Olbracht je prostě všude. Řídí práci na KNV, hovoří k dělníkům, rolníkům, studentům, vyslýchá zrádce a dává zatýkat další kolaboranty a zločince. Bojuje proti agrárníkům a lžipartyzánům.

V pondělí 12. května hovoří na celozávodní schůzi v Baťových závodech v Sezimově Ústí v dílně uprostřed strojů. Dělníci dnešního závodu Kovosvit MAS volí první závodní radu ROH na Táborsku.

Na závěr svého vystoupení Ivan Olbracht prohlásil: „Dělnictvo přejímá v národě část moci. Zdůrazňuji, jde o to, aby se tato moc stále a trvale zvětšovala, aby pracující lid stanul konečné na místě, které mu podle početnosti a významu náleží!“

Denně vznikají na celém táborském okrese nové a nové organizace Komunistické strany Československa. Její členové nastupují cestu budování nové socialistické republiky.

Do Tábora se vracejí vězňové z koncentračních táborů. Olbracht je vítá a volá do práce. Přicházejí také věznění komunisté. S podlomeným zdravím se bez odpočinku chápou nejtěžších úkolů.

Koncem května je Ivan Olbracht povolán do Prahy. Nerad se loučí se svým Táborem. Naposled ještě usedá ke svému redakčnímu stolu a píše poslední rukopis pro Palcát. Po varu revolučních dní a po uvedení národních výborů do organizačního chodu loučí se s Táborem. Městu Tábor a celému kraji popřál mnoho zdaru a nejkrásnější budoucnost v osvobozené vlasti.

Novinář, spisovatel a revolucionář Ivan Olbracht splnil v Jihočeském kraji svůj revoluční a politický úkol.