JIŘÍ ŽÁČEK

Avaři

Všichni jsme vlastně Avaři,

jak potvrzují naše geny.

Podívejte se na sebe –

a nespatříte žádné džentlmeny.

Jsme potomci těch hrdlořezů,

co triumfálně přicválali

z dalekých stepí jako rány boží

a povraždili všechny muže,

vítězně vtrhli do všech dívčích loží

a rozsévali krvelačné spermie.

Byly to horrory – a žádné humoresky.

A přece prohráli. Ti krutí zabíječi

podlehli měkké ženské řeči.

Jsme Avaři, co spolu mluví česky.

Deset let

Deset let se mi o ní zdává,

jako že si jen někam odskočila –

vystoupí z autobusu,

nebo se vrátí ze zahrady

s jablkem v dlani,

protáhne si záda

a usměje se: To jsem ráda,

že už jsi zase tady - - -

A nevystoupí.

Nepřijde.

Už nikdy.

Není.

Jsme smrtí navždy rozvedení - - -

Stokrát se můžu pomilovat s jinou -

zdát se mi bude pořád o té jedné.

Má mě v moci.

Tohle mi ženy neprominou,

S vámi bdím ve dne,

a s ní v noci.

Hologram

Co když jsem sám sebe jenom viděl v kině?

Možná žiju pouze v cizí paměti?

A ty jsi má bytná – nebo přítelkyně?

Možná tě znám z dávných filmů pro děti?

Neumřel jsem? Nespočívám v hrobě?

Možná je to všechno klam a mam.

Nevěř nikomu! A nevěř ani sobě!

Není život pouhý hologram?

Česká ukolébavka

Šlehni si, chlapče, extázi,

půlnoční vichry vanou.

Tvůj svět se řítí do zkázy,

ty se drž radši stranou.

Kdo profituje z korupce,

to vědí všichni kolem.

Žij šťastně v ráji pro tupce,

rozjař se alkoholem!

Musíš se povznést o kus výš,

buď vzácný příklad pro lid.

Co si máš myslet, to už víš,

a také koho volit.

Půlnoční vichry dovály,

vítám tě v našem klubu.

Oblaka plynou do dáli

a ty drž krok a hubu.

I já jsem ve válce

I já jsem ve válce

se sebou, s tebou, se všemi,

s přesilou křiváků a zmetků na Zemi,

s těmi, kdo mlčí, když je třeba křičet,

s těmi, kdo žvaní, když je třeba mlčet,

kdo mají hubu plnou pravdy,

ale lžou pětadvacet hodin denně,

pro něž je mír jen pauza mezi válkami

a láska zdravý relax mezi zabíjením,

jsem proti vaší pseudomorálce,

a vždycky budu s vámi ve válce.

Každý den ráno v pět

Každý den ráno v pět mě ochromí

mé černé svědomí.

Nic po mně vlastně nežádá,

jen připomíná, kdy jsem zalhal,

co jsem zpackal,

jak jsem zhřešil nedůvěrou,

žárlivostí,

pohrdáním,

kdy jsem zradil sebe sama

i své nejbližší.

Je to mé ranní psychodrama –

kdo z vás mi odpustí a kdo mě vyslyší?

To neví ani vševěd.

Každý den ráno v pět mě ochromí

mé černé svědomí.

Nemohlo by mě probouzet až v devět?

Není kam uprchnout

Není kam uprchnout

před válkou ani před láskami,

před vyděrači z mafie,

na pusté ostrovy,

kde bychom byli sami,

kde člověk přežije.

Ty pusté ostrovy

dnes máme uvnitř hlavy –

zní to jak sci-fi pohádka.

V džungli všech velkoměst

jsou Robinsonů davy

a každý čeká na Pátka.

Rozešlou e-maily

a vroucné esemesky,

poštovní holuby

vypustí do výše.

Hledají někoho,

s kým by jim bylo hezky.

A nikdo nevolá,

a nikdo nepíše - - -

Rád bych se dožil

Rád bych se dožil vlastní smrti,

radši na předměstí než v nóbl čtvrti,

tam, kde jsou lidé k sobě laskaví

a v hospodách se pije na zdraví.

Tam, kde má člověk dobré kamarády,

kteří se k tobě neotočí zády,

kde svět je hezký jako z obrázku

a ženy ještě pláčou pro lásku.

Tam, kde se nelže a kde slovo platí

a nespasí tě ani všichni svatí,

když bůh ti za lež duši rozčtvrtí,

tam, kde se zpívá z radosti i žalu,

a já bych k tomu pískal na píšťalu - - -

Nerad bych umřel dávno před smrtí.

Vypusť psy

Když srdce buší ve spáncích a v uších slyšíš hřmění,

nevíš, kam klopýtáš, a lapáš po dechu,

všichni tě zradili a krev ti v žilách pění,

vypusť psy msty a feny výsměchu!

Když nepřítel tě napadl a zběsile tě škrtí,

vrháš se do roklí a padáš ze strání

a každý maniak ti vyhrožuje smrtí,

vypusť psy s fenami, oni tě zachrání!

P.S.

Ale jen na chvíli u drinku, u kávy,

ta psiska nakonec i tebe zadáví…

Každý má svoje obsese

Každý má svoje obsese,

všecko nás těžce raní.

Nikdo se s nikým nesnese,

všichni jsme rozhádaní.

Všichni jsme plni bezpráví,

je prapodivná doba.

Duše nám brzy otráví

nenávist, lež a zloba.

Kdekdo si myslí všelicos,

vládne nám paranoia.

Všechny nás ve svých Caprichos

zpodobnil malíř Goya.