JAN HÁJEK
Rok otvírá svou bránu
Dívka něžná s vlasy jako jarní pramen
Vlnící se mezi skalami
A dětským smíchem zvonícím
S náručí plnou konvalinek
Plní můj život a sny utíkající mi mezi prsty
Když v okamžiku její oči
Zahledí se někam do dáli
A já objímám jen můj sen v letním horku
Vidím ji stejně šťastnou po boku jiného muže
Již dospělá a já pochopil
Že je to její léto
A tak se brouzdám krajem
A nohama hrnu spadané podzimní listí
Čekám na její podzim
Vím, že přijde, ač ne sama
Že nezapomněla
I když může být mým soudcem
Celý ten rok jsem hledal
Co měl jsem na dosah
A v zimním chladu konečně nalezl
Moudrost předků a naučil se mýlit
A umění odpouštět a nečekat odpuštění
A umění… odejít