JIŘÍ JÍROVEC

Všední dny tak, jak jdou za sebou po řadě, pusté a prázdné jsou v nejlepším případě,

pusté a prázdné jsou, šedé a zvetšelé, a z těch dnů tak, jak jdou, nejhorší je neděle…

Tak začínala píseň Suchého a Šlitra.

Moje mizerná neděle přišla nečekaně. Pravda, předcházející dny byly prázdné a šedé, ale člověk je sebeobranně přestává vnímat. V tupé společnosti se jim daří dobře a není kam před nimi uniknout.

O nedělním ránu jsem narazil na článek Indulona slaví 75 let. Vybavila se mi píseň, kterou o ní napsala skupina Lokálka a odkaz na ni jsem poslal do svého oblíbeného serveru.

A pak se to stalo: Když jsem si ji začal přehrávat, po pravé straně obrazovky se začaly kupit texty i písně z doby, kterou jistý hňup označil za hnus a devastaci. Tolik nápadů, vtipů myšlenek.

Kde je doba symbolizovaná Vodňanského hříčkou Po silnici jede Opel, dědeček mi do něj kopl, kde jsou přicházející a odcházející Maršálové, kde jsou díla, jimiž měly přetékat režimem uzavřené šuplíky umělců. Kde jsou noví Tichotové, kteří by opět zatoužili po navrácení práva:

Nechci už kývat, chci svůj názor mít, až se k nám právo vrátí,

já chci svůj život jako člověk žít, až se k nám právo vrátí.

Já čekám dál, já čekám dál, já čekám dál, až se k nám právo vrátí,

Chci klidně chodit spát a beze strachu vstávat, až se k nám právo vrátí,

své děti po svém vychovávat, až se k nám právo vrátí.

Byl jsem tehdy, někdy v polovině sedmdesátých let, v přeplněném sále, který se mohl utleskat z představy, jak si jednou budeme děti po svém vychovávat. Jenže právo pro koho a o čí strach šlo v posledním řádku sloky?

Doba se změnila: svůj názor smíme mít, ale sám Vůdce nám hrozí bojem, budeme-li se mu něco domnívat nesprávně.

Kdosi po svém vychoval děti ve spratky, kteří udali učitelku a slouhovská ředitelka ji za nesprávný názor promptně vyhodila z práce. To snad Tichota nechtěl.

Nikdo se nepostavil za Karla Kryla, odstaveného za verš Král Václav jedna parta je se šmelinářským šmejdem: pod střechou jedné partaje se u koryta sejdem.

Kdo rozhodl, že Ludvík Vaculík, autor 2000 slov, nesměl jako nepotřebný na balkon na Václaváku ani na tribunu na Letné? Znelíbil se, holoubek. Kdysi žádal o demokracii bez přívlastků.

Současná propaganda mluví o liberální demokracii jako výdobytku moderní doby, zajišťujícím účast občanů na řízení chodu světa, v němž žijí.

Hloupé lidstvo to odmítá chápat a musí být ad nauseum přesvědčováno, že bez liberální demokracie postrádá jeho život smysl. Je-li tato v ohrožení, a to je skoro pořád, je nutné vést války a v nich obětovat lůzí životy, aby ti, kteří je z bezpečné vzdálenosti vedou, uspokojili svoje ego.

Modlitba, tedy zbožné přání, aby to bylo jinak, byla oslyšena: Ať mír dál zůstává s touto krajinou.

Prozatím se bojuje jinde. To se změní, až hovadní vládcové světa vyhoví přání našeho bakaláře a vydají rozkaz dát Rusovi na budku. Zatím si s tou myšlenkou jen pohrávají.

Ten den jistě přijde a bude se bojovat všud,e až americké vlajky vítězné na stožáry světa vyletí.

Básníci kdysi volali po tanci, kdežto současní idioti sní o zbraních, s nimiž vstoupíme na moderní válčiště čtyřicátých let.

Zloba, závist, zášť, strach a svár, ty ať pominou, ať už pominou.

Bohužel se stal pravý opak, to co dodoutnávalo kdesi pod povrchem, se podařilo rozfoukat po celé společnosti i do nitra rodin.

Odráží to Pohádka o malém hrníčku:

Byl tak na lžičku hnědého prášku, trochu horké vody a krapet mléka. Mezi několika loky nebyl čas na dlouhé řeči. Hrníček si zrovna vychládal, když se z páry nad ním vynořil přízrak horké války.

Slova na sebe začala narážet a atmosféra houstnout až k připomenutí staré písně:

Kouřilo se konopí dovezený z dálky a jedna holka říkala, že se bojí války,

Nám se ale o válce mluvit nechtělo, když se kouří konopí, tak má bejt veselo,

Vod tý doby váháme, koho s sebou vezmem, a když přijde konopí, už tu holku nezvem,

Aspoň tady nepadne žádná další zmínka, po který pak člověku nešmakuje dýmka.

U stolu přestalo být veselo.

Nakonec se v hrníčku krčil na dně vychladlý zbytek, který nešmakoval, a šlo se domů.

Slovo válka ztratilo sílu varování. Hrníček zůstává pro ty, kteří chtějí s ostatními žít vesele. Zapomenuta je píseň o malé lesklé střele, která si, mrcha, našla svůj cíl.

Teď když tvá ztracená vláda věcí tvých zpět se k tobě navrátí, lide, navrátí.

Teze o návratu vlády věcí našich zpět k nám se blíží absolutní lží. Mocní se nikdy a s nikým o moc dělit nebudou.

To platí i pro nepřímou kontrolu cizích států prostřednictvím tamních slouhů, které někdy označujeme za naše „zkurvysyny“. Lid do toho nemá co mluvit.

Pravý obraz liberální demokracie představuje jednání pětikoalice ve Sněmovně. Nedat opozici nic ani „úspěch“ v bezvýznamném hlasování.

Před časem se objevily dva navlas stejné návrhy na doplnění zákona. Ten opoziční byl do systému vložen o týden dřív a podle zvyklostí se o něm mělo hlasovat jako o prvním. Nastal rozruch, protože opozice by nepřípustně „zabodovala“.

Nakonec kdosi zjistil, že pořadí hlasování může určit předsedkyně Sněmovny. Jiný případ se týkal návrhu na nové body pořadu schůze. Poslanec Kamal Farhan navrhl bod Krizová situace na krajských hygienách a Jiří Mašek Kritická situace v zásobování léky.

Zdánlivě smířlivě k nim vystoupil ministr zdravotnictví a poslanec Vlastimil Válek: „Samozřejmě budu rád, když všechny body, které se týkají pacientů, budou zařazeny, ale nemohu předjímat, jak kolegyně a kolegové budou hlasovat.“

Jenže pak přišlo hlasování číslo 119 a 120 a té parodie na poslance neřekli, že má nezávisle hlasovat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Válek tedy poslušně hlasoval proti bodům, které v pořadu schůze chtěl mít.

Koaliční poslanci dokonce mají svého hlasovacího dirigenta: tajtrlíka, který obvykle předstoupí před poslance a palcem dolů k nim vysílá signál, že je čas natřít to opozici. Někdy se otočí i k ministrům, aby viděli, že Sněmovna je pod správným palcem.

Zmíněnou neděli mi převrátil k horšímu jistý Petr Bohuš. Natočil totiž video, v němž reagoval na Fialův projev Za 5 minut 12.

Zdánlivě solidárně vysvětloval, jakou práci dá kombinovat slova, aby se zvýšila údernost sdělení: Potýkáme se s „dědictvím předchozích vlád,“ přesněji s „neblahým dědictvím předchozích vlád“ a lépe s „neblahým dědictvím předchozích populistických vlád“ a nejúčinněji“ „s neblahým dědictvím předchozích populisticko-socialistických vlád.“ Následoval střih a Fiala souvisle a přesvědčivě přečetl nejposlednější verzi.

Bohuš si troufl upozornit na šílenou prázdnotu Fialova projevu a nepřímo na to, jak jsme prostřednictvím „správného“ výběru slov sprostě manipulováni. To je pocit, který zkazí každou neděli.

Vynikajícím příkladem manipulace je slovní masáž týkající se Ukrajiny.

Stačí posunout začátek dějin na 22. únor 2022. Výsledný narativ pak zní: Rusko je agresor (lze přidat varování před ruskými imperiálními choutkami), Putin vraždí děti, je nenasytný, má tisíc aut (možná i 7000 podle jiného ruského disidenta, trápí statečného Navalného v tjurmě a má kdesi palác, do kterého jednou uteče.

Do mixu lze přihodit Krym, ale s tím se musí opatrně, protože Izrael anektoval syrské Golanské výšiny.

Jednoduchý narativ umožňuje snadné odrážení „nesprávných“ názorů. Dejte pokoj s Majdanem, s jazykovými zákony, občanskou válkou a minskými dohodami: není o čem mluvit, Putin je agresor a vraždí malé děti. Tečka nebo raději vykřičník.

Propaganda úspěšně využívá obraz matky s dítětem v náručí. Nejlépe prchající z hořící vesnice. Film Vrtěti psem ukázal, že v ateliéru lze takovou přesvědčivou scénu vytvořit. Jíst se musí a filmaři natočí za peníze cokoli.

Nenahraditelným manipulačním prvkem je lež. Čím čistší, tím lepší.

Když se americký lid dozvěděl o Husajnových zvěrstvech v Kuvajtu, tedy o vyhazování dětí z inkubátorů, zamával vlajkou, zabušil pěstí na levou stranu hrudníku a válka měla zelenou. Druhé válce předcházela kolosální lež Colina Powella v OSN.

Když byly lži po čase odhaleny, ukázalo se, že i posmrtně mají manipulační potenciál: občan se nehněval na lháře, ale ocenil, že se díky demokracii nepodařilo lži trvale utajit.

Vládci mají další zbraně pro odrážení pravdy. Jsou známé jako konspirační teorie a dezinformace.

Konspirátor začíná teoretizovat, když odpověď na otázku „jak to tedy bylo?“ buď neexistuje anebo v ní to či ono falíruje. To je případ Vrbětic. Jak to ti dva hašašírové provedli? Jak se takový sklad vyhazuje do povětří a to hned dvakrát, když je v druhém případě střežený armádou?

Když začne být situace pro vládce tuze nepříjemná, přijde na řadu termín dezinformace a s ním okamžité utnutí jakékoli diskuse.

Čeští občané dostávají takovou spoustu signálů, až z nich přechází rozum. Fiala je zjevně vysílá i sám sobě a ve vlastní hlavě se stává čím dál silnějším v kramflekách.

Jsme svědky zrodu nového Vůdce, který sere na lid i na samotnou Ústavu.