MILAN BLAHYNKA

Až nyní se mi dostalo na stůl už druhé rozšířené vydání knihy SKRYTO VE SLOVECH aneb Co nám slova vlastně říkají (Cattacan, Praha 20l9, edice Maličkosti, sv. 1, fotografie autor; obálka a sazba Barbora Solperová, 344 s.), která je trvale aktuální.

Její autor Vladislav Dudák si v ní bere na paškál nebo na mušku slova, sousloví, výroky a fráze, jimž se jako kovaný nejen lingvista a filozof, ale také mimořádný vzdělanec v české i světové historii dostává pod kůži, vidí do žaludku, dívá na zub, umí spočítat, zač je jejich loket – a některé usvědčuje, odstřeluje a varuje před nimi, jiné prostě vysvětluje a některé i hájí. A činí tak s nevšední invencí, elegancí a vtipem. Například v jedné ze 154 krátkých úvah, nazvané Rasismus a rusovláska, napřed odmítá připustit, že rasismem je ostražitost před lidmi jistého etnika, s nimiž máme nějakou zlou zkušenost, takže kdyby se „rozneslo, že nejvíce krádeží mají statisticky na svědomí zrzaví, určitě bych si svou tašku podvědomě přidržel pevněji, i kdyby si ke mně v metru přisedla krásná rusovláska“.

Rasismus podle Dudáka nastupuje, až když se tvrdí, že určitá rasa má krádeže vrozené a že její příslušníci jsou od přirozenosti zloději. Podle rasisty je ten druhý již předem vinen, byť ještě nic nespáchal. Dudák jde však dál. „Rasisty jsme také tehdy, když se zaměříme pouze na ty lidi, kteří páchají určitý druh kriminality, zatímco jiné pomíjíme. (…) Pokud se díváme na naši politickou a ekonomickou scénu, tak můžeme získat dojem, že Češi jsou národem pletichářů, úplatkářů a vulgárních sprosťáků. Kdejaký Rom by tak mohl všechny Čechy negativně označkovat se stejnou logikou, jak když někteří Češi říkají všichni Romové… Dudák ani tím výklad o rasismu nekončí. Přidává sarkastický odstavec: „Jeden rozdíl tady ale je: ti, kteří nás okrádají o miliony, jsou často odměňováni členstvím v dozorčích radách, dávají interview, píšou paměti. (…) Naopak těmi, kteří nás sem tam okradou o stokoruny, opovrhujeme.“

Jak se Vladislav Dudák opírá o své široké a hluboké jazykové i dokonce vědecké znalosti, dá se citovat z kratičkých textů Stavitelé mostů a Tunel a kvantum. Od všední zkušenosti s mosty, které spojují přes řeky, údolí nebo dálnice, co k sobě patří, a jejichž počet málokdy stačí, Dudák pojedná krátce i o mostech nehmotných, sociálních, mezi lidmi, a o tom, jak zlé je, když mosty boříme (jako příklad v Mostaru), a vede nás do pradávna, do starého Říma, kde měli někteří kněží za úkol sloužit bohu řeky, aby most nepobořil.

„Takový kněz-strážce se nazýval pontifex, čili ten, kde staví a udržuje mosty. A je příznačné, že titul nejvyšší pontifex (pontifex maximus) nakonec přijal i nejvyšší římský kněz a v době křesťanství i samotný papež. Součástí kněžského úkolu by přece mělo být stavět mosty mezi lidmi.“

Pojednání o tunelu začíná připomínkou, že za posledních pětadvacet let se nám při slově tunel vybavuje jen jeho přenesený význam, a pokračuje etymologicky: slovo pochází z francouzštiny, kde tonne znamenalo bečku, připomíná se, že váhová jednotka tuna „není nic jiného než velká bečka“ a že „teprve později se slovo tunel začalo používat ve významu štola“.

Dudák si všímá, že „zatímco most byl vždy vnímán jako něco vznešeného, u tunelů tomu tak není. (…) Mezi národy stavíme mosty, a ne tunely.“ A nejvíc si ceníme světla na jejich konci. „Je mi proto,“ píše Dudák, „tunelů poněkud líto“ (…), neboť na konci mostu nás nečeká nic nového, zato „na konci tunelu nás může čekat překvapení“ a připadáme si, „jako bychom se ocitli ve zcela jiném světě“.

A autor překvapuje, upozorňuje, že termínem tunelování kvantová fyzika vysvětluje průnik „určité jaderné částice potenciálovou bariérou i tehdy, je-li její energie menší než energie bariéry“. Vladislav Dudák se nepředvádí: „Že je to naprosto nesrozumitelné? Také si myslím. A pak se divte, že se zatím žádný kvantový fyzik nestal úspěšným tunelářem.“ Vida, jak se také dá říci, komu nezbývá než tunelařit.

Už názvy lakonických úvah mnohé napovídají: nabídka, která se neodmítá; super; alibi; blbá blondýna a úniky pána tvorstva; populismus; mějte hezký den; biflování; mašinérie dvojího metru; pohádka o relativitě a toleranci; mejdan.

I pro čtenáře, který nesdílí autorovy sympatie a antipatie, je knížka inspirující. Co mi v ní chybí? Rejstřík všech slov a slovních spojení, jejichž magii, historii, význam i nevýznam kniha objevuje a komentuje, i slov schovaných pod názvy kapitolek. Tak např. v poslední z nich, Mejdan na Majdanu (v ní se dovídáme, že slovo mejdan pochází z perštiny a turečtiny a přešlo k nám přes srbochorvatštinu) Dudák zaznamenává slovo hustý jako výraz dnešní mládeže.

Společný jmenovatel autorova rentgenování slov snad nejlépe vyjevuje závěrečný odstavec, ve kterém Vladislav Dudák přeje kyjevskému Majdanu, na němž se „přihodilo leccos tragického“, aby se již brzy dočkal, že na něm bude uspořádán „vnitřními oligarchy ani vnějšími manipulátory neovlivněný skutečně radostný, bouřlivý, ztreštěný, prostě perfektní (…) oslavný mejdan“.