Dopis z Londýna

PETER BACH

„Válka je to, k čemu dojde, když selže řeč,“ napsala Margaret Atwoodová. Nebo také „Čelisti, čelisti jsou lepší než válka, válka“, jak proslule prohlásil Churchill. Když mě v roce 2008 vzali na natáčení policejního šéfa v Helmandu, musely být obvodový plot policejní stanice i chodby uvnitř střeženy příslušníky přísné ochrany. Americký mariňák, se kterým jsem byl, měl u sebe vlastní zbraň a vzal si ji rovnou na jednání. Afgháncům se to nelíbilo. Věděli o návštěvě, ale tohle byla stále jejich policejní stanice. Naše přítomnost byla agresivní připomínkou toho, jak se věci ve válečné zóně rozjíždějí. Ale po dlouhém čaji a s uvolněnějším policejním šéfem se všichni v místnosti chovali jako nejlepší přátelé. Jednali, opakuji. Skutečný mír byl zastřelen už před lety.

Ve válce je každý den odměnou. Kromě lidí, kteří už nechtějí žít. Ve válce nikdo neví, co se děje. Dělají se rozhodnutí, nebezpečná rozhodnutí, často založená na předpokladech, někdy i směšných předpokladech, která se musí dělat rychle a o kterých ví jen málo lidí. Válka byla dokonce tématem snu, z něhož jsem se probudil z minulého týdne tady, v relativním bezpečí Londýna. Na malém sporáku v bunkru rachotila kouřící kovová konvice na čaj. Umělec trvá na tom, že není nic nudnějšího než sny jiných lidí. Můj se stáčel k blízké budoucnosti. Válka už byla dávno vyhlášena. Lidé, které jsem znal, přicházeli a odcházeli, na cestě ke stále se zmenšující svobodě. Vlastně mi to nepřipadalo úplně nepodobné tomu, jak se teď v Londýně cítí někteří lidé, nejen já. „Kdo není se mnou, je proti mně,“ zněla frontová píseň, při níž tuhla krev v žilách. I to mi připadalo povědomé.

Jízdní jednotka Královského jezdeckého dělostřelectva projíždí naší čtvrtí několikrát týdně. Každý jezdec v zelené uniformě ovládá na každé straně koně bez jezdce. To je docela um, zvlášť v rušném provozu. Mohlo by to vypadat jako pantomima, nebýt faktu, že v jejich kasárnách byl také, právě v této čtvrti, před necelými deseti lety zabit tambor Lee Rigby z 2. praporu Královského pluku střelců. Jeho dva přemožitelé byli za bílého dne sraženi u hlavní silnice. Rigbyho nejprve srazilo auto, pak zaútočili noži. Tvrdili, že to bylo kvůli pomstě muslimů zabitých britskou armádou.

Chci tím říci, že násilí skutečně plodí násilí, bez ohledu na to, kdo a proč a kde. Jinými slovy, nepřestávejte šťourat a lidé budou mít na krku boj. Někteří lidé se například domnívají, že válka na Ukrajině je důsledkem toho, že jsme příliš šťouchli do ruského medvěda. Po chvilce zírání na petrolejově modrou oblohu jsem sáhl po telefonu a přelétl zpravodajské servery, doufaje alespoň v nějaké dobré zprávy. Je to jako by svět nikdy tolik nepotřeboval melodii a soudržnost, a připadá mi, jako by se do pozic přesouvaly pěkně velké zbraně. Jedna zpravodajská reportáž naznačující neschopnost v jádru našeho procesu zadávání zakázek se týkala zakonzervování pěti britských vojenských vrtulníků v hodnotě více než 35 milionů liber, přičemž žádný z nich neletěl „ani minutu“. Na Ukrajinu se tak ale stále přesouvá spousta výbavy.

Dívám se v televizi na bývalé vojenské poslance v toryovském kabinetu a musím předpokládat, že pravidelně diskutují se sloužícími vojenskými týpky a při tom rozhodují o další účasti. Nepochybně se také těší pozornosti premiéra Rišiho Sunaka. Není to člověk s velkými válečnými zkušenostmi – vlastně jen málo mimo svět financí, i když se přiznávám, že se mi líbí jeho bowlingový styl v kriketu – takže se člověk diví, kdo přesně byli ti ostatní mudrci a ženy v místnosti, když jsme se rozhodli úplně se vyhnout jakémukoliv dojednanému míru a místo toho dál tlačit na vojenské vítězství, navzdory tomu, že Rusové stále drží 40 000 čtverečních mil Ukrajiny. Byla proti této politice nějaká opozice?

Před třiceti lety jsem popíjel čaj z polystyrenového šálku ve starých kasárnách JNA v Divulje poblíž Splitu v bývalé Jugoslávii, při této příležitosti s mladým britským důstojníkem. Součástí vojákovy práce bylo nabízet ozbrojený doprovod konvojům OSN s humanitární pomocí, a tak některé jeho jednotky utrpěly ztráty. Při těch slovech byl obklopen čerstvě dorazivší výzbrojí. Sám měl u sebe pistoli. „Hnusní lidé,“ opakoval bez ironie do svého polystyrenového šálku. „Opravdu hnusní lidé. Hnusní, hnusní, hnusní.“ Upřímně jsem nevěděl, o kterém z mnoha herců v tomto divadle mluví. Mohl to být kdokoli.

Nedávno jsem na stadionu ve Wembley sledoval zápas Anglie s Ukrajinou. Byl to důležitý fotbalový zápas. Dojemně byl chválen bývalý ukrajinský hráč Chelsea Andrij Ševčenko za podporu Angličanů. Rusko zrovna hrálo s Íránem na stadionu Azadi v Teheránu. Kromě několika povzbuzujících ruských rodin se západní zprávy odtamtud soustředily na množství íránských žen v davu a obviňovaly je, že jsou součástí jakéhosi „divadélka pro veřejnost“, což byla možná pravda. Jde mi o to, že oba zápasy se staly pódiem pro něco jiného. Miluju fotbal jako takový. Je to sport založený na pravidlech s pravidelným sledem dovedností a emocí odehrávajících se na jakési bubnové kůži času. Nemám rád válku.

Když jsem se poprvé jel podívat do Wembley na Anglii, bylo to v přátelském utkání proti Dánsku, zemi mého dědečka z otcovy strany. Byl jsem se svým zesnulým libanonským přítelem Edwardem Totahem a oba jsme měli ten zábavný pocit, že každý ví něco, co my ne. Domácí diváci jásali dál a my jsme jen předpokládali, že nám něco uniklo. No, já mám úplně stejný pocit z této války na Ukrajině. Neznám slova k těm písničkám. Jak jsem toho dne řekl britskému důstojníkovi u Splitu, byly to ženy u silnice se všemi svými divokými hrdlořezskými gesty, když své muže vyzývaly, aby šli do první linie, co jsem nemohl strávit. Jako by už vítanou součástí rodiny byli ve Wembley v ukrajinské sestavě hráči z Londýna Mychajlo Mudryk z Chelsea a Oleksandr Zinčenko z Arsenalu, zatímco ruští hráči nápadně chybějí v anglické Premier League. Příprava na zápas byla jako zamilovaný festival. Dokonce i bývalá televizní osobnost SAS Bear Grylls se objevil na pódiu, aby propagoval svůj nový dokument o prezidentu Zelenském, v němž ukrajinský vůdce dělá tu svou slavnou procházku po ulicích Kyjeva. (Minulý týden rakouští poslanci odešli během Zelenského videoprojevu k jejich parlamentu, takže v Evropě není jen láska a polibky.) Co jsou tihle dva muži za moderátory, říkal jsem si při sledování dokumentu. Žádný kroutící se prostor pro mír, jen válka. Takové odhodlání, upřímně. I když tenhle druh přehlídky vám to může vyhrát, víte, že v důsledku toho bude muset být mnohem víc krve, mnohem víc krutosti. A ruku na srdce, víme opravdu, co se děje? V zápase Anglie porazila Ukrajinu 2:0 – Saka parádně zaskóroval – ale ve válce vlastně nevíme, co se děje. Pořád ale slyším o docela taneční scéně v Kyjevě.

Co jsme se dozvěděli? Zajímalo mě, co říkal bývalý poslanec Rory Stewart v nedávném dvoudílném rozhovoru o Iráku s bývalým Blairovým mluvčím Alastairem Campbellem. Roryho jsem potkal v Afghánistánu, když pracoval pro charitu. „Když lidé dostávali zprávy zpravodajských služeb, že Saddám Husajn má zbraně hromadného ničení, nebyli oslovováni se skepsí, již by lidé byli mohli mít, kdyby v hloubi duše nepředpokládali, že je stejně má,“ postěžoval si Campbellovi. Když mluvil, přemýšlel jsem, jestli zde existuje paralela se současným předpokladem, že zatlačením Ruska zpět přes hranice to bude znamenat konec konfliktu. Rory Stewart také zdůraznil to, co nazval „samolibostí Británie“, když si stěžoval, že lidé jsou přehnaně uctiví vůči zpravodajským důstojníkům, vojákům, policistům „a neradi je zpochybňují.“ Viděl to jako chybu.

Pořád jsem myslel na to, že ve Velké Británii neexistuje žádná výzva vůči této válce. Abychom byli spravedliví, americké a britské zpravodajské služby o Rusku, na rozdíl od zpravodajských služeb z Francie a Německa, byly v otázce totální invaze přesné. Ale možná stojí za to připomenout, že Británie a Amerika ve druhé světové válce věřily – až samolibé – že Německo nakonec Rusko porazí, a to i poté, co němečtí generálové již od začátku roku 1942 začali věřit v opak.

Před mnoha lety si jordánský voják, s nímž jsem byl v poušti, zakryl oči před sluncem. Od vysokých rudých skal po naší levici se odrážela broskvová barva a jeho červenobílá kafíja (roušková pokrývka hlavy) jemně povlávala v tom nejvítanějším vánku. „Vidíte to támhle?“ ukázal na malou hromadu kamení v dálce. Sotva jsem je viděl. Věděl jsem však, co udělá, protože jsme den předtím udělali něco podobného. Kameny balancovaly na vrcholku obří skály velké asi jako malé auto. Pobaveně jsem přikývl. Jen jednou rukou okamžitě vystřelil z útočné pušky a ty kameny odpálil. Vzpomínám si, že potom zbraň hravě pohladil. Pohladil ji. Zbraně jsou po pravdě řečeno na nic, jak dosvědčí přibližně 130 masových střeleb po celých USA, k nimž už letos došlo. Násilí v USA je hluboce relevantní. Jak napsal Jeffrey St. Clair (šéfredaktor časopisu The Counterpunch; pozn. překl.) na začátku svého sloupku „Roaming Charges“ na těchto stránkách minulý týden: „USA nevyřeší svou epidemii násilí se zbraněmi, dokud nevyřeší svou epidemii válečného násilí.“ Zeptejte se kteréhokoliv zdravotníka ve válečné zóně, jak vypadá tělo poté, co bylo rozstříleno, a i oni se budou kroutit. S těžšími zbraněmi je to očividně mnohem, mnohem horší. Vzpomínám si, že jsem se musel před jednou cestou dozvědět všechno o tepenném, žilním a kapilárním krvácení a měl jsem chuť nikam nejet.

Hráči ve Spojeném království jsou v současnosti v nové počítačové strategické hře tázáni, jak by reagovali, kdyby byla Velká Británie napadena. Má to něco společného s tím, že Putin před několika měsíci varoval, že Londýn bude prvním cílem, který zasáhnou ruské rakety, pokud by vypukla třetí světová válka? To od Putina není moc hezké, vzpomínám si, že jsem tehdy přemýšlel. Zajímalo by mě, kolik dějin hráč potřebuje. Tady v Londýně se odehrála méně známá bitva u Barnetu (1471); slavný Blitz (1940-41); dvě bitvy u Brentfordu (1016 a 1642) plus jedna nebo dvě další, pokud se zeptáte brentfordského manažera dánského fotbalu Thomase Franka; došlo k povstání Jacka Cadea (1450); vpádu Cnuta Velikého do Anglie (1016) s jeho dlouhými loděmi, které odřízly Temži; Cornishovo povstání (1497); dřívější, méně známé německé bombardování Británie (1914-1918); protikatolické Gordonovy nepokoje (1780); íránské obléhání velvyslanectví (1980), o němž se často točí filmy; k druhému velkému požáru Londýna (1940); k povstání v Oldcastle (1414); k selské vzpouře (1381); k obléhání Sidney Street (1911); k bitvě u Turnham Green (1642), o níž jsem si vždycky myslel, že je stanicí metra; k Londýnskému povstání (1326); a v neposlední řadě k Vennerovu povstání (1657), než royalisté zajali a popravili povstalecké vedení. Starý milý Londýn není zrovna citadelou míru. I když je dnes většina jeho bitev povrchní a zasahuje do značné míry i sociální média, kde se superbohatí – stále mocné jedno procento Londýna – předhánějí ve snaze zaplatit za své „lajky“.

Umělec mi právě řekl, že vietnamský americký básník Ocean Vuong viní válečný chtíč ze slovníku násilí, který používáme u chlapců jako „zabíjíš to“ nebo „zabíjíš“. Ptá se „co se stane s našimi muži a chlapci, když jediný způsob, jak si mohou vážit sami sebe, je slovník smrti a destrukce?“ Když jsem byl v Americe, všiml jsem si, že Trump před tím, než čelil obvinění minulý týden, zahájil shromáždění skladbou „Spravedlnost pro všechny“, kterou zpíval sbor mužů uvězněných za nepokoje v Kapitolu USA.

Mnozí z nás tady v Londýně nevědí, kam se dívat na dobu, kdy Američané poprvé skutečně čelí dvěma hlavním jaderným mocnostem. Je tu také nová válka proti dolaru, která je částečně spojena s absencí únikové strategie na Ukrajině. Nejen z Ruska a Číny vanou zlé větry. Pocházejí z Čínou zprostředkovaného opětovného spojení Saúdské Arábie a Íránu. Pocházejí z Jižní Afriky, možná z Brazílie, Indie a Pákistánu. Výčet pokračuje. V této věci se podřídím větší finanční odbornosti, ale nedíváme se nyní do sudu hyperinflace?

Zkrátka válka má své důsledky. Při čekání na let z Helmandu zpět do Kábulu se kolem mladého britského důstojníka ochranitelsky shromáždila skupina vojáků, kterým z těla i do těla vedly různé hadičky. Nad našimi hlavami visely ve vlnách maskovací pavučiny. Šero odpovídalo náladě. Přihlíželi dva vojenští policisté. Při letu o dobrou půl hodinu později, když jsem letěl v jednom ze dvou vrtulníků Chinook nad rozpálenou pouští, jsem se jednoho z vojáků, muže středního věku, možná příslušníka teritoriální armády, záložníka, zeptal, co se stalo jeho druhovi. „Nervové zhroucení,“ řekl. Chvíli jsme se na sebe dívali, než jsme odvrátili zrak. Neměl už co říct. Část výcviku v nepřátelském prostředí, když se vydáme do válečné zóny, říká, že všechny dobré psychoterapie pro posttraumatickou stresovou poruchu se zaměřují spíše na traumatické zážitky, které vyvolaly příznaky, než na váš minulý život. Dnes mi to připadá jako metafora. Říká se nám, že to, co se stalo, nemůžeme změnit ani vymazat. Můžeme se jen naučit přemýšlet o věcech jiným způsobem, také o planetě, a možná hlavně o našich životech. Vzpomínám si, jak jsem se to všechno snažil během několika klidných dnů strávených na anglickém venkově pochopit. Bohužel se ale zdá, že nikdo není poučen o tom, jak se vůbec vyhnout konfliktu. Dokonce i Elon Musk obviňuje diplomaty, že se stali válečnými štváči. To se samozřejmě může změnit, protože věda se stále více stává naším prostředkem k pochopení přírodního světa a naší role v něm.

Pokud jde o britskou vládu, navzdory tomu, že země je od roku 1954 smluvní stranou Úmluvy OSN o právech uprchlíků, máme nyní v plánu zrušit právo žádat o azyl. Válka vře, někde támhle to vře, pak plive. Vnitřně jsme všichni jiskry a bouchači. Vnitřní nepředvídatelnost konfliktu má schopnost udělat si z nás všech blázny. Ale to už bychom měli vědět. Doufám, že náhlý mír mě přesvědčí, že se mýlím. Zdá se to nepravděpodobné, protože nikdo nemluví. John Major o míru v Irsku jednou řekl, že by „mluvil s Belzebubem, kdyby to přineslo mír“.

Peter Bach žije v Londýně.

Přeložil VLADIMÍR SEDLÁČEK