KAREL SÝS

Vojtěch Kolařík se v plné svěžestí dožívá 85 let.

Odkaz na „svěžest“ je jednou z frází, jimiž odbýváme své starší příbuzné či přátele, věříce, že právě my jsme ti svěží, jichž se kvačící stáří netýká.

Jenže Vojtěch Kolařík je opravdu svěží.

Nejprve proberu jeho svěžest tělesnou. Je vskutku obdivuhodná. Žije a tvoří v dvoupatrovém domku, samozřejmě bez výtahu. Ten nahrazují poněkud vrzající, leč bytelné dřevěné schody. Po nich se denně vydává do svého ateliéru až pod střechu alias na půdu. Odtud pak snáší do přízemí své často rozměrné obrazy. Tento koloběh nejenže neustává, ale dokonce se zrychluje. Nápad stíhá nápad a mrška fantazie žádá své.

Ale to už jsme u svěžesti duchovní. Slovo „duchovní“ by se si Vojtěchovi nelíbilo, tak napišme „duševní“. Nicméně Vojtíškův duch se dnes a denně zhmotňuje nejen na plátně, ale hlavně na materiálech, které by jiní duchové pravděpodobně považovali za málo apartní – lepenky, dýhy z bedniček, každodennost sama. A v tom je právě Vojtíškova síla – v každodennosti!

„Ani den bez řádky“, nařizoval sám sobě sovětskoruskopolskoukrajinský spisovatel (já bych řekl básník) Jurij Karlovič Oleša. (Mimochodem vymyslel i definici spisovatelů coby „inženýrů lidských duší“, kterou později tolik propagoval Stalin.) Vojtěch Vojtěchovič Kolařík, samozřejmě jen v duchu, razil a dodnes razí povel „ani den bez obrazu“, byť je oním obrazem třeba „jen“ kresbička.

Vojtěch Kolařík je také autor divadelních i filmových kostýmů. Nic lidského mu není cizí, tedy ani prkna, která znamenají svět. Vystoupil na nich v roli pastýře v slavném dramatu Williama Shakespeara Sen noci svatojánské. (On sám sice skromně tvrdí, že to byla Kvapilova Princezna Pampeliška, ale já myslím, že to byl přece jen Shakespeare. Vojtíšek má totiž nejen na Oberona, ale i na Hamleta!) Tady vynikne jeho skromnost – byl třetím pastýřem a na dotaz, kolik pastýřů je na scéně, skromně odpoví, že tři!

Ať už byl pastýřem tam nebo tam, jeho obrazů-oveček neubývá! Co mu tedy přát jiného než neutuchající svěžest!