IVAN ČERNÝ
Na konci prvního letního měsíce tohoto roku slaví své pětaosmdesátiny malíř Vojtěch Kolařík. Dveře jeho vinohradského ateliéru se jistě takříkajíc netrhnou, předpokládáme ale, že mezi prvními gratulanty přijme nás. Při skleničce červeného jistě probereme i výstavu, která se bude konat při příležitosti jeho životního jubilea.
Vojta Kolařík (nar. 29. 6. 1938) je náš malířský doyen. Svou kumštýřskou dráhu začal po gymnáziu v Třebíči na pražské Akademii múzických umění, kde složil zkoušky v roce 1956. Ještě předtím mu ale učarovala tužka a byla to láska takříkajíc na celý život. Na AMU studoval až do roku 1961 scénografii v ateliérech profesorů Tröstera a Smutného. O dva roky později byl Kolařík přijat jako výtvarník v Československé televizi Praha, kde působil přes tři desítky let jako architekt. Jak se dočteme o jeho osobě, pro televizi připravoval doma i v zahraničí jak scénické, tak i kostýmní návrhy. Kromě této hlavní činnosti připravil mnoho samotných výstav vlastní grafické tvorby či volné malby. Jeho dílo, malované charakteristickým rukopisem, ať již na plátně, listech nebo deskách, je zastoupeno ve sbírkách jak soukromých sběratelů, tak i v muzeích a galeriích doma i v zahraničí.
Jak říká znalec Kolaříkovi tvorby, kunsthistorik dr. František Malina, pravým námětem jeho obrazů je krajina lidské komedie, v níž se vše prolíná. Jeho malířský rukopis svou zjednodušenou, leč robustní intenzivně vedenou linií, výtvarnou zkratkou, odkazuje na skutečnost, že život je plný kulis a masek. Jednoduše řečeno: Obrazy Vojtěcha Kolaříka jsou o něčem. Nestačí se však na ně jen dívat, je třeba při tom i přemýšlet…
Pocta recyklovanému papíru
Výtvarníci malují na ledacos. Od klasického plátna přes nejrůznější dřevěné či umělohmotné desky až po zdi paneláků. S nápadem využít starých krabic coby podklad pro svou tvorbu přišel Vojtěch Kolařík kolem patnáctého roku nového milénia a úspěch to byl ohromný. V dubnu 2019 v Galerii Dům Černohorských na pražském Újezdě konala jeho výstava Pocta recyklovanému papíru. Milovníky výtvarného umění, sběratele a kunsthistoriky pořadatelé lákali na skutečnost, že se jedná o mimořádnou událost, kdy bude prezentována kolekce zcela unikátních obrazů, které ještě dosud nebyly nikde vystaveny. Vojtěch Kolařík je totiž namaloval na ořezané a očištěné obalové kartony, jak ostatně naznačoval samotný název vzpomínané výstavy.
Tvůrčí etapy
Zatímco se Kolaříkův miláček, a jeho velký vzor v umění vyjádřit se jednoduchou čárou tužky, Pablo Picasso vznášel od modrého období do růžového, a posléze přes analytický kubismus ke kubismu syntetickému, Vojtěch Kolařík především pětatřicet let navrhoval pro divadla, televizní i filmová studia scény, kostýmy a kulisy. Poté se věnoval malbě střeleckých terčů, které skvěle obstály v konkurenci s historickými. Byla po nich taková poptávka, že drahně let jich maloval desítku měsíčně. Náměty si však povětšinou nevybíral mezi tradičními loveckými výjevy, ale portrétoval zdařile s karikaturní nadsázkou kupříkladu císaře Rudolfa II. nebo mocnáře Franze Josefa, nedávno dokonce zesnulou britskou královnu. Slavný kumštýř a monarchista Adolf Born se s nadšením vyjádřil, že Vojta povýšil střelecké terče na veliké umění.
Jejich tvorbu kombinoval s grafikou a knižními ilustracemi. Příslovečnou třešničkou na dortu jsou pak jeho malby na skle, především lahvích a demižonech.
Nezapomenutelným tématem jeho umění jsou i pražská zátiší. Kolařík k tomu poznamenává:
„Dělá mně velké potěšení plout po tolika výtvarných artefaktech…“
Zapomenout ale nemůžeme na Ženu, coby věčný námět tohoto kumštýře. V jeho „krajině lidské komedie“ hraje velkou roli. Ne-li tu nejdůležitější. Jak říká v hodnocení Kolaříkova díla již zmíněný kunsthistorik František Malina, v jeho výtvarné zkratce bylo poměrně dlouho poměrně dlouhé období, kdy převládala krajina, abstraktní, imaginární, až se situace obrátila – dnešní Kolařík je především malíř figurální. Krajina však zůstává, byť pouze náznakově, přítomna i v jeho posledních obrazech. Pokaždé však ve spojení se ženou. Ženou, jejíž zcela přirozenou ozdobou může být místo vlasů třeba motýl nebo květiny a jejíž ňadra jsou stejně tak oblá, jako třeba kopce Českého středohoří. Málo kdy však ženu maluje coby prvoplánový akt. Většinou jsou jeho Ženy obklopeny muži. A citlivý divák chápe, o co jde: Muži ženy unášejí, ženy s muži manipulují.
Fejsový tváře
Velkou kapitolou tvorby tohoto malíře lidské komedie jsou jeho průběžně malované a netradičně ztvárněné lidské obličeje. Vídá je kolem sebe ve dne, i ve svých nočních fantazijních snech. Maluje je, jak jinak, než na kartony z krabic, vylovených z kontejnerů pražských ulic. Proč, že vlastně maluje především na recyklovaný papír?
„No, aby to dobře jednou hořelo, až přijde ten správný čas…“ mrká na nás modrýma očima, pořád připravený se smát.
Bezesporu Vojta Kolařík naráží na známou epizodu ze života jeho oblíbeného Pabla Picassa, který kdysi v náhlém hnutí mysli spálil část své tvorby.
Vraťme se však k samotnému začátku naší návštěvy. Předpokládáme, že se výstava obrazů k Mistrovým pětaosmdesátinám bude jmenovat Fejsový tváře. Ještě sice není přesně rozhodnuto, kdy a v které galerii se bude konat, jedno je však jisté. Vojta Kolařík se svým smyslem pro humor tvrdí, že vzhledem k letům oslavence bude v pološeru galerie vernisáž se svíčkami. To ale již bude námět na další článek.