FRANTIŠEK UHER

Při nabírání vody teprve dodatečně poznáme, zda jsme zvolili správný pramen. Podobně jsme na tom nad básnickými prvotinami. Čas je nám básníkovo či básnířčino jméno povědomé, známe ho z literárního časopisu, výsledků literární soutěže nebo z některého almanachu, které částečně suplují či doplňují barevnou paletu české poezie.

Nejednou se dočkáme zklamání, stále však nastupují nové generace, nahlížejí na dění kolem sebe s hledáním vlastních hodnot. A co je nejcennější. Jsou to básníci s nesporným talentem. Zajisté ne všichni budou rozsvěcet hvězdy, některým se to však možná povede. Patří k nim Rostislav Šíma. Určitě nepochybíme, pokud sáhneme po jeho prvotině HROBAŘŮV SYN (nakladatelství Dobrý důvod, 2022, 49 str., s pozoruhodnými ilustracemi Petra Drápely).

Sbírka se již dočkala ocenění v literární soutěži. Poznamenejme, že nesporně zaslouženého. Není pouhým formálním konstatováním, že k jejím přednostem patří úzký niterný vztah k přírodním půvabům autorova domova. Taková hodnocení často čteme, aniž by to text výrazně nasvítilo.

U Šímy to ovšem skutečně platí. Jeho vztah k bezprostřednímu okolí prolíná verši jako úsvit nad vrásčitou krajinou, obohacený o konkrétní vnímavé postřehy a realitu všedního dne.

Šíma hned úvodní básní vede čtenáře vytýčeným směrem: cesta do polosamot /, k vyhladovělým stínům a na trať k mládí.

Píše-li básník, že kamna nehasnou, není to pouhý prázdný obrat, symbolizuje kamenickou ves / co svou zem / hrstmi sype do plic, hlásí se k podhoubí, z něhož vyrostl, k jeho naléhavosti i jeho truchlivým aspektům. Neboť člověk nikoli jen chlebem je živ, nikoli s úsměvem odchází do krajin, z nichž není návratu, je také odkázán stavět a přecházet společnýma rukama postavené mosty. Důrazné verše proč se ve třiceti / nepohoupat / na třepatém laně umíráčku mají daleko k jalovým mladistvým vidinám konců dalekých poutí bez návratů. Logicky a bez jakékoli optimistické šalby navazují téměř snové verše: milenci pookřáli / a víly padlé rosy protančí.

Ladění Šímovy sympatické prvotiny nepatří mezi lehkovážné přístupy k básnické tvorbě, není přesýpáním písku z hromady na hromadu, vždy se pod ní nachází jakýsi dramatický aspekt, který se v jeho autorské licenci stává trpkým ovocem na chudě naladěných stromech. Jeho básnická řeč prozrazuje, že autorovi vlastní kongeniální rozpoložení, přítel je mu přítelem a člověk člověkem, se všemi jeho peripetiemi.

Sbírka Hrobníkův syn představuje nesmírně sympatickou výpověď o všedních i svátečních dnech patrně jenom zdánlivě uzavřené komunity, zároveň se stává důkazem přirozeného uměleckého vývoje básníka, který zdárně překročil limitující práh, dokořán otevřel vrátka k poznání a stanul na okraji slibného, doposud nepříliš zoraného strmého kamenitého pole. Je v jeho možnostech hloubit básnické studny, procházet pastvinami dnů a sbírat chladivé kapky rosy do mozolnatých dlaní.

Básnická tvorba Rostislava Šímy vykročila mimořádně důrazným krokem do prosluněných rovin, roklin i pustin bezbřehého světa poezie. Nesluší jí bombastické nasvícení, mnohem vhodnější jsou smolné louče, mihotavý plamen svíčky či jemně planoucí knot petrolejky.