TOMÁŠ SYROVÁTKA

Román Osudy dobrého vojáka Švejka byl poprvé vydán 2. března 1921 a byl přeložen do více než 58 jazyků. V roce 2018 vyšlo již 43. české vydání Osudů…

Největší počet vydání najdeme ovšem v Rusku: 16 milionů výtisků!

V některých zemích vzniklo více překladů ve snaze co nejvíce se přiblížit smyslu původního Haškova textu. I do čínštiny byl přeložen dvakrát. Podle překladatelky Liu Xing-Can říci o někom že je Švejk, je v Číně kompliment.

Kniha se v celém světě stále vydává, i když třeba nemá k dispozici jinou propagaci než tu, kterou jí dělají její vděční čtenáři.

Román je protiválečný, ale současně i protirakouský. Hašek v románě píše stejně ideově, jako psal za první světové války v Rusku do tisku k vojákům – legionářům. Některé povídky z tohoto románu totiž Hašek už uveřejnil pro legionáře v Rusku během války.

Jaroslav Hašek napsal okolo dvou tisíc povídek, v nichž prokazuje svůj vtip, lidskost a encyklopedické znalosti. Povídky jsou blízkými příbuznými románu a mohly by být i jeho součástí.

Hašek byl známý svou schopností vyjadřovat se vtipně a oslovit vojáky, a proto byl zařazen mezi novináře.

Jeho pozice ale nebyla jistá, protože v Rusku tehdy proběhlo několik mocenských převratů. Dokonce bojoval i v bitvě u Zborova. Po celou dobu však pracoval ideologicky a redakčně se zápalem, aby rakousko-uherská a německá armáda byly poraženy.

Hašek nechtěl mít na českém trůně Habsburka, píše o tom v časopise Čechoslovan 27. listopadu 1916. Zajímal se o český ozbrojený odboj, o českou protirakouskou revoluci a mezi našimi vojáky – legionáři agitoval.

Předjímat budoucí vývoj na frontách tenkrát nemohl nikdo, ale on si představoval jednoduché řešení, že ruská armáda zvítězí na rusko-rakouskouherské válečné frontě a přijde do Prahy. Za Rakouska-Uherska se mezi prostým lidem často říkalo, že v Čechách bude dobře, až se kůň ruského kozáka napije z Vltavy.

Po mobilizaci vznikla nová verze národní písně: „Červený šátečku kolem se toč, kolem se toč, kolem se toč, my jdeme na Rusa, nevíme proč, nevíme proč, nevíme proč…“

Z této strany tedy očekával Hašek pád Rakouska-Uherska, kterému se právem říkalo vězení národů.

Byl samozřejmě dokonale svůj, věřil ve vlastní schopnosti a nebál se. Byl i vězněn, když prohlašoval, že i kdyby si strčil ruku do zadnice, dokázal by velet armádě lépe než vojenský štáb.

Román o Švejkovi vychází z Haškových myšlenek za války. Rakouské mocnářství, papaláši, příhody na frontě…, vše trvale zesměšňuje, úmyslně a pravdivě.

Na frontě žil v armádě, ale v románu se vyjadřuje pomocí jediného vojáka a jeho kamarádů.

Vychází z národní husitské tradice. „Nepřátel se nelekejte a na množství nehleďte“, to je základ Švejkova myšlení.

Švejk je sám a nemůže bojovat přímo, ale stále se nějak mýlí, vše zamotává, posouvá smysl řečí a rozkazů jinam. Dnešní řečí by se uvedlo, že provozoval drobné sabotáže.

Když je heslem dne „kappe“ a voják z Kolomyje si nevzpomíná a volá „kafe“, je Švejka slyšet, jak svolává všechny s esšálky z vagónů ven.

U soudu mu vytýkají, že v jedné větě mluví o císaři pánu a současně o krmiči dobytka.

Jaroslav Hašek nenechává Švejka prohrát, bohužel román nestačil dopsat. Švejk by asi nakonec zvítězil a vrátil se z ruského zajetí jako autor románu a oslavil by svobodné Československo a porážku a rozpad Rakouska-Uherska.

I malý a slabý může vzdorovat a nepokořit se. V celém románu nenajdeme stopu, že by se Švejk bál nebo byl aspoň ustrašený, naopak je spíše chytrý a vynalézavý. A právě proto si hraje na hloupého, aby ostatní oklamal.

Nadporučík Lukáš mu přece říká: „Jen když to umíte Švejku správně vysvětlit, tak dobře, tak už jdi, potvoro.“ Nebo přiznává: „Buďme Češi, já jsem také Čech, ale nemusí to každý vědět.“

Hašek měl jistě nějaký vzor pro postavu Švejka. Zřejmě potkal podobný osobitý typ vojáka.

V popisu událostí v románu však není napodobitelný. Předvádí nevídaný rozsah představivosti a vtipných řešení až do absurdna, a přitom řeší běžné životní problémy.

Švejk dostane na nádraží v Táboře příkaz, aby šel do Budějovic pěšky, když nemá peníze na dráhu ani doklady. Nemá ale ani mapu, a tak jde na západ a projde všechny okresy kolem města Písku, protože se vyhýbá vesnicím a četnickým stanicím.

Švejk, to je vítězství obyčejného člověka nad totalitou.

Román je optimistický, nakonec zvítězí volnost, rovnost, svoboda. Svoboda lidské duše. Tento problém se stále táhne lidskými dějinami. Román ukazuje další možnosti a východiska, jak přežít období marasmu, nesvobody a útlaku do té doby, než se okolní svět zbaví násilí a vystoupí z předpeklí.

Hašek navazuje na pozoruhodný výdobytek českých dějin. Když bylo zdánlivě vše ztraceno, zbyl nám ještě humor.

Inteligentní a pravdivé zesměšňování chyb a nedostatků autorit, které veřejnost humorně chápe, je účinná obrana. Vždyť ani Hitler nechtěl mít Čecha na frontě, určil mu práci v továrně pod přísným dohledem gestapa.

Pro čtenáře je Švejk zřejmě zajímavý zejména tím, že si ve válce zachovává klid a nadhled a rozeznává rozum od hlouposti, jak to o něm řekl Jan Werich.

Rozeznávat rozum od hlouposti se trvale učí všechny generace. Švejk v tomto čtenářům pomáhá. Hrdinně, důmyslně a vtipně čelí papalášství, nátlaku a vyhrožování. Čtenáři se smějí a souhlasí s jeho názory a činy, které jsou často originální, protože Švejk je stále suverén.

Švejk má realističtější přehled v denních událostech než jeho nadřízení a nebojí se svůj názor přednést. Nemá žádný zájem o válku a trvale takto jedná. Švejk je proti válce, proti ničení životů, majetku a proti nadvládě mocných.

Nadšení čtenáři si mnohé události z knihy trvale pamatují. Švejk jim připadá jako zajímavý, pozoruhodný, uctívaný a nezapomenutelný spoluobčan, jsou touto postavou osloveni.

Proto ve více zemích existují kovové anebo kamenné sochy dobrého vojáka Švejka, nezávisle na poctách z nejvyšších míst.

Na Slovensku je socha dobrého vojáka Švejka v Humenném. Stojí tu u pumpy s vodou na nádraží souladu s textem v knize.

V Polském Sanoku sedí na lavičce a v ruce drží fajfku. V Přemyšlu sedí na bedně s municí, v rukou má půllitr a fajfku.

Na Ukrajině v Kyjevě stojí v parku s fajfkou, ve Lvově sedí u stolu s půllitrem v ruce. V Oděse salutuje a v druhé ruce drží šišku (českých) knedlíků, v Doněcku salutuje a na blůze má válečný kříž. Dále je socha ve Skelivci a v Užhorodu.

V Rusku stojí dva metry vysoká socha v Petrohradě. Švejk na ní salutuje a v druhé ruce za zády drží půllitr. Tuto dvoumetrovou sochu najdeme na náměstí v místě, kde končí Haškova ulice.

V Samaře sedí Švejk s dýmkou v ruce na sudu střelného prachu. Na sochu narazíme na křižovatce na břehu Volhy.

V Bugulmě naopak stojí: vedle rozcestníku se směrovkami Praha, Moskva, Ufa.

Sochu najdeme i v Omsku, kde je rovněž pověstná restaurace U Švejka s českým pivem a českou kuchyní, kam chodil i Jaromír Jágr.

Každá socha Švejka je vlastně převlečený Jaroslav Hašek, který má v cizině mnoho pamětních desek, hlavně v místech, kde pobýval.

Například najdeme jeho desku v Krakově, naproti královskému hradu Wawel, kde byl údajně měsíc ve vězení.

V Polsku je Hašek nejoblíbenější český spisovatel. Hned po něm následuje Bohumil Hrabal. Podobně je tomu i v dalších zemích. V cizině existují o Švejkovi i divadelní hry.

Jak již naznačeno, Švejka také připomíná mnoho restaurací „U Švejka“ s českou kuchyní a pivem. Například v estonském Tallinnu, v lotyšské Rize nebo ve švédském Stockholmu.

Sochy a vzpomínky na dobrého vojáka Švejka jsou jedinečné tím, že představují přátelství a porozumění a cestu ke svobodě lidské duše.

Dnes by Jaroslav Hašek kromě četných soch jistě dostal Nobelovu cenu za literaturu.

V žádné zemi není běžným zvykem stavět sochy cizincům. Tyto záležitosti řeší převážně politici a ideologové.

Všeobecně však platí, že pomníky představují historii, která má být základem orientace v současnosti i pro budoucnost. Představují vzkaz předešlých generací následovníkům.

Odstraňování pomníků má za úkol odstranit vzpomínku na určitou událost. Jde o významné, postupné kroky v boji o ovládnutí země a jejich obyvatel.

Proto se držme spolu s Jaroslavem Haškem!