ALENA VOLKOVÁ

Čtenáři LUKu si snad vzpomenou, že v minulém roce zde byla otištěna recenze knihy Kočkolásky s ukázkou první povídky pod názvem Budíček. Kniha byla vydána pod záštitou Institutu Eduarda a Martina Petišky. V témže roce vydal posledně jmenovaný, tedy syn spisovatele Eduarda Petišky (jehož ilustrace jsou v knize použity), rovněž básník a prozaik, autor divadelních her a vydavatel Martin Petiška (nar. 1951 v Praze), absolvent oboru Dějiny a teorie divadla se zaměřením na polštinu (FF UK), autor předmluvy ke zmiňované knize, další „knížečku“ pod názvem KOČKOVĚTY NEBOLI 100 + 1 ÚVAHA O KOČKÁCH. Autor 75 knih, jak uvádí databazeknih.cz, mj. také vydavatel almanachů šlechtických rodů, napsal také několik knih inspirovaných roztomilými kočičími šelmičkami, kupř. Kočičí příběhy, hodnocené komentátory jako „vedoucí k zamyšlení“, „pro inspiraci a potěchu ducha“. Jsou první částí „kočičí trilogie“, druhým dílem je Tajný život koček a třetí – pod názvem Bydlím u své kočky – se připravuje.

Kočkověty jsou věnovány památce „mých babiček kočkomilek Anny a Adély“, rovněž památce „velké kočkomilky paní prof. Jaroslavy Urbanové“ a ilustrovány autorovým otcem Eduardem Petiškou. Troufáme si tvrdit, že autor prozrazuje nejen hluboké zaujetí světem těchto svérázných, samostatných, přesto člověka – svým způsobem – velmi milujících bytůstek, „rušiček osamění“ (úvaha 46, str. 17), také čtenáři v krátkých sentencích představuje moudré myšlenky vyvěrající z přátelství s kočkami. Začněme úvahou č. 42 na str. 16: „Moderní doba se může od koček učit hrdosti, jaká se vytrácí… Kde chybí hrdost, chybí věrnost. Kde chybí věrnost, chybí charakter.“ Ještě k věrnosti: „Než se kočka rozhodne být věrná, dobře rozváží komu…“ (úvaha č. 72, str. 23) Nebo k osobitému pojetí mezilidských vztahů: „Kočky nejsou rasisté: nezáleží jim na tom, která je bílá, černá, žlutá. Proč se dohadovat kvůli barvě kožichu? Kočky znají i nejvyšší popření rasismu: mourovatost.“ (úvaha č. 20, str. 10) Úvaha č. 27 na str. 12 upozorňuje na to, jak moc záleží na úhlu pohledu: „Pozor na kronikáře… Pokud by byl kronikářem kocour, psal by o myších jinak, než kdyby psala kroniku o boji myší s kočkami, myš. Pravda koček je lež myší…“

Soubor úvah nabízí i vhledy do soužití lidí a koček, tedy především dětí a koček, neboť ti posledně jmenovaní jsou blíženci, „naladění na stejnou notu“. Mnozí rodiče, kteří získali pro svého potomka kočičího mazlíčka, mohou potvrdit pravdivost úvahy č. 54, str. 19, která uvádí: „Děti, které vyrůstají ve společnosti koček, vyrůstají s poznáním toho, co přestává být obvyklé: s poznáním odpovědnosti za toho, koho milujeme…“ Následující úvaha přináší praktické poznání (č. 55., str. 19): „Kočky jsou vychovatelkami… Ve vztahu ke kočce se učí (dítě, pozn. A. Volková) umění jednat s lidmi. Učí se, co dělat, aby nebylo poškrábané…“ Úvaha č. 7 obsahuje myšlenku, která rozhodně koluje mezi kočkomily: „Majitelé koček vědí, že jsou majetkem svých koček. Kdo si myslel, že má kočku, brzy zjistí, že kočka má jeho…“ Několik úvah se zabývá srovnáním charakteru lidí a koček, kupř. č. 30 na str. 12 varuje: „Přítulní lidé bývají mnohem nebezpečnější než přítulné kočičky.“ Podobné vyznění má i úvaha 38 na str. 15: „Filosof: Ne každý, kdo na tebe volá čičiči, chce pohladit… Kdo to pochopí včas, ušetří si mnoho smutných zkušeností…“ Tato úvaha obsahuje pěknou slovní hříčku: „Nejvíce označují kočky za bezcharakterní ti, kdo nemají charakter. Lidé mají zvyk přičítat jiným vlastní chyby. Znají je nejlépe, nejvíce jim ztrpčují život…“ (úvaha č. 49, str. 17). Úvaha č. 61 na str. 20 připomíná velmi pozitivní vlastnost – nejen kočičí: „Kočka, čekající u myší díry, je učitelkou trpělivosti. Kdo se učí trpělivosti, učí se vítězství…“

V dalších úvahách autor připomíná, že chování lidí ke kočkám je odrazem jejich chování vůči lidským jedincům. Krásně to vyjadřuje např. úvaha č. 84 na str. 27: „Je třeba vychovávat srdce a srdce se vychovávají láskou. Dítě, které se stará, aby neměla hlad kočka, se postará, až dospěje, aby nehladověly duše jeho blízkých…“

Na závěr našeho zamyšlení nad krásnou „knížečkou“ ocitujme ještě úvahu č. 94 na str. 29, která naznačuje, že lidskost a soucit jsou základními hodnotami, bez nichž by žádný vztah člověka ke kočce i k druhému lidskému jedinci nemohl vzniknout: „Kdo zachránil kotě, zachránil jednu jiskru života, plachou, něžnou jiskru života, svítící ve vesmíru…“