FRANTIŠEK UHER

V detektivce často rozeznáme vyšetřovatele od pachatelů teprve na poslední stránce a odkládáme ji s pocitem promarněného času. S poezií to je snazší, nahlédneme, přečteme si pár veršů a jsme rádi za pocit, že nedržíme v ruce jenom nějaké tříčtvrteční housličky, nýbrž správně naladěný nástroj. Platí to také o poezii Martina Brože. Nikoli náhodou jsem zvolil název recenze. Slova festival důvěrného světla totiž pochází z jeho sbírky ANGLICKÝ ČAJ (Dauphin 2022, 76 str.)

Stejně jako převážná většina občanů se básníci nemohou ubránit vnějším vlivům, které jejich tvorbu zákonitě ovlivňují. Nutno poznamenat, že převážně k temnějším barvám a nelichotivým tónům. Mezi lidmi prostě není mnoho radosti. Zákonitě se vkrádá snaha oprostit se od všech negativních vlivů, zatlačovat je do pozadí, odvracet pozornost, dávat přednost introvertním náladám, obracet pozornost k uzavřeným okruhům soukromí, otvírat vrátka do menších, ale vlastních zahrádek. Je obtížné odlišit záměr od přirozeného vývoje básnických trendů. Taková poznání nejsou výtkou, pouze holým konstatováním. Je to možná užší cesta, ale vede vřelejší, úsměvnější krajinou, plnou zákoutí vhodných k zastavení a zamyšlení.

Martinu Brožovi je poezie znamenitým průvodcem důvěrně známým prostorem. Pravda, vloudila se i nějaká ta kapka stesku, ale kdo se jí dokáže ubránit! Viz báseň Konvice, která náleží ve sbírce k nejlepším.

Od hladiny Brožových básnických sdělení nenápadně stoupá opar životních zkušeností, ničím nezkalené uvážlivosti a věcné střízlivosti. Z toho prýštící Brožova smířlivost je znamením moudrosti, s níž nachází vlastní oblé obelisky slov a jejich ozvěny. Účelné hledání podstat, zahalené v noblesním básnickém rouchu je v Anglickém čaji cílevědomé a nepopiratelně úspěšné.

Sbírku tvoří tři pasáže: Hlídky, Něco jako láska, Vlasy Nehty Kosti.

Není mezi nimi brodů, ba ani míst k zaškobrtnutí. Jako kdyby Brožovým mottem byly verše Vždycky až nahoru / Zpátky jinou cestou. Svébytné laskavé ladění ovládají nenápadně tryskající spodní vody naděje Studánkou býti / Spatřil bych časem jedinečný krystal. A čteme-li v básni Amplitudy Všechno osciluje, dostáváme se ke kořenům Brožova básnického zaujetí. Navzdory (možná nezáměrným) úmyslům oprostit se od laxních atributů současné doby, zajiskří v lučinách odklonu k interním sférám života majáková báseň Pole, v níž čteme Takovej zájem / o jedno poměrně neúrodné pole. To pole ovšem bylo mimořádně úrodné, stejně jako je úrodná celá Brožova sbírka s puncem festivalu důvěrného světla.

Za naléhavou poetickou výzvu vezměme verše Nech padnout tmu / Uslyšíš jablka.

Kéž bychom je uslyšeli! Třeba nad šálkem anglického čaje.