MILAN BLAHYNKA
Rok bych měl o čem psát a předtím dva roky se probírat třemi knihami SVĚTLA SLOV, POINTA a POINTA JEDNOHO ŽIVOTA (nákladem zřejmě vlastním, b. m., jen ve jmenované první a druhé knize čtvercového formátu bez paginace „text a ilustrace © Michal Černík, 2003“ a „návrh obálky a grafická úprava © Michal Černík, 2023). Třetí kniha je nejběžnější knižní velikosti, jako frontispis jen „© Michal Černík, 2023“ na bílé přední desce jen černě název a jméno autora v poloobkroužení tahy černým štětcem připomínajícími hady, na rovněž bílé zadní text „www.michalcernik.cz“ a zas něco jako velký nasycený had s dlouhým jazykem. To vše i grafická úprava textu zřejmě též autorova práce.
Michal Černík prostě pochopil, že v době, kdy většina nakladatelů přesouvá náklady na vznik knihy na autora a tak parazituje na něm, autor nepotřebuje, aby nakladatel rukopis už zredigovaný, graficky upravený a ilustracemi opatřený jen zanesl do tiskárny, pak ho vyzvedl a v nejlepším případě našel distributora, čímž se kniha ještě dále šíleně prodraží.
Kdo je mistr devatera řemesel, obejde se bez nakladatele, kdo má jméno a své čtenáře, nepotřebuje ani distributora přinejmenším pro část nákladu. A to je případ tří posledních knih Michala Černíka.
Už v roce 2014, tedy před devíti lety, Černík na Internetu pozval „na prezentaci své podstatně obnovené a rozšířené virtuální galerie s novým názvem Obrazy slov“.
Od prezentace Kdyby slova byla světlem vytvořil množství nových obrazů, starší obrazově i slovně zpřesňoval a uveřejnil dva cykly fotografických obrazů, do nichž vložil verše, a jeden ten cyklus nazval Světla slov. A k tomu si tehdy povzdechl: „Jistěže bych rád Světla slov a Zrna slov měl v knižní podobě. Jako špatný manažer zatím nemám nakladatele ani sponzora, který by knihu vydal…“
Nuže, když se dosud takový nakladatel či sponzor nenašel, vydal si hned tři knihy sám.
Dvě z nich jsou fotografické obrazy – tu prosté, tu různě zpracované a někdy až abstraktní – se zalomenými texty. Přitom pod názvem Světla slov nenajdeme podstatně pozměněnou reedici stejnojmenné virtuální edice (tou je spíše kniha Pointa), ale obrazy s jinými básněmi, tentokrát v próze i ve verších. Tak pod záběrem temného keře či křoví, jímž se prodírá slunce, čte se: „Můžete zavřít oči, abyste neviděli. / Můžete si zacpat uši, abyste neslyšeli / Můžete neotevřít ústa, abyste nemluvili / Ale nemůžete nepřemýšlet / i kdybyste chtěli.“ Didaxe? Nepochybně, jako mnohé v díle Černíkově, ale z moci obrazu působivá.
Díky promyšlenému využívání nových technik v psaní a fotografování Černík objevuje nové možnosti básní-obrazů z avantgardní tvorby první poloviny minulého století a možnosti proměňuje ve skutky. Přitom oprávněně věří nadále i ve „světla slov“ bez opory ve fotografických divech. A tak spolu s knihou básní-obrazů Pointa vydává i obrovské množství holých čtyřverší Pointa jednoho života.
Obě ty Pointy jsou vyznáváním pokojné radosti žití“; i když dobře ví, že „těsné nebe má“, hledá „Nové Lourdy“, „studánku, z níž voda prýští / a léčí nenávisti a časy příští“. Přiznává se i k vlastní odpovědnosti za stav světa: „Svrhli jsme svědomí / člověka zabili / Život srazí zlo / když se zlo vysílí.“ Pokud je v básníkovi „něco zoufalého / je to svět se svou krvavou chamtivostí“. Pokojně by si žil bez něho, ale nedělá si iluze: „Nakonec mu k nohám složím své kosti.“ Ptá se: „Co uděláme s propastmi / které nás od sebe dělí?“ A mučivě si odpovídá: „Zasypou se zasypou se / rozstřílenými těly.“
Co básníka drží nad vodou? Láska. Malý cyklus čtyřverší od Patříme k sobě po Usínání je skvost milostné poezie. A z jiného čtyřverší: „Jak byli bychom bezútěšní / kdybychom zapomněli milovat.“ Dále Děti: „Tolik tolik slov se nedožije zítřka / tolik živých se nedožije konce století / a na hvězdné pláni vždycky vrznou dvířka / když z potřeby lásky zavoláme na děti.“ A ovšem (v české poezii už od Mikuláška) osvědčená tráva: „Ze tmy nás křísí pokřik ptačí / znovu se napřímíme jako stébla trávy.“ „A já se napřimuji ve stéblech trávy.“
Jen kdo jako podivuhodný kouzelník čaruje, může vychrlit půltřetího sta čtyřverší a nenudit a neztrapnit se.
Jestliže jsem místo vnucujícího se nadpisu recenze Čaroděj MČ zvolil název Čáry máry Michala Černíka, je to proto, že básník v situaci z blízkého konce života nejen stále čaruje, ale myslí i na čekající máry. Poslední z malých osmidílných cyklů (lásky, metamorfóz) jsou Žalmy 1-8, v nichž „se svou smrtí spíme tisíckrát umíráme“, v nichž „tolik mluvků tolik hlasatelů a žádný Ježíš“ a přímo jako testament: „Svítit sobě až na konec tmy / ať i jiným se v duši nesetmí / tak jsi vždycky chtěl / A pak shořet na popel.“ V Pointě jednoho života je nemálo reminiscencí na prožité ústrky, ale básník přikládá na oheň života „vlídná slova“, která „budou hřát / Budou svítit a hřát i v zimě“.
Nejlepší úhrn na konec: tři zatím poslední knihy Michala Černíka dokládají, že tento básník je z rodu statečných.