VÁCLAV PELCMAN
Takto nějak se asi rozhodoval Karel Houba, když začal psát svou Esej o štěstí (je jich tam rovnou jedenáct), ale nejen v této knize, ale i v povídkách a románech (až mu vytýkali, že je tím posedlý, až únavný). Neřeší ale zásadní otázku básníkovu „Co je štěstí, jen muška… “, ale „podává svědectví o vnitřní krizi intelektuálů, uměleckých, nebo vědeckých pracovníků zralého věku“, kteří se nedokázali včas, či nechtěli, zbavit své tehdejší kůže, a tak jim „ujel vlak“, jak dodávám já.
Nejsem ze spisovatelské branže, jako na příklad výše uvedený autor, který důsledkům velkých historických událostí v naší vlasti věnoval ve svém díle pozornost právě lidem prožívající tato období (německá okupace, únorová revoluce, internacionální pomoc). I já jsem zažil také období kolem oněch „osmičkových“ let jako dítě, dorostenec, jako zralý člověk, až i tu sametovou před důchodovým věkem, a žel, až po ten současný marasmus. Nebudu se svými vzpomínkami předstírat, že jsem nějak mimo, jako vypravěč či jakýsi neviditelný pozorovatel.
Podobné příběhy se stávaly i v jiných oblastech života, což zde mohu připomenout v současných souvislostech. Mám v živé paměti vzpomínky z průmyslové oblasti, které jsem získal jako přímý účastník i pozorovatel a neškodí něco málo si připomenout.
Nebudu se ani snažit popisovat nějaké vnitřní úvahy, pochybnosti nebo sebepřesvědčování aktérů mého svědectví, ale jen holá fakta o vlivu oněch výše jmenovaných historických zlomů na osudy kolektivu lidí ze společenství jednoho významného průmyslového státního podniku. Nezačnu od Adama, ale od počátku let tzv. Pražského jara.
Se starším kolegou jsme denně, charakter práce a rutina nám to dovolovala, hovořili o relacích v televizi, tisku, a zejména o článcích z Literárních novin, a říkali si „to nemohou (oni) tak nechat, a rázně zakročí“, ale sami jsme zůstávali v klidu. Ten kolega, bývalý námezdný krejčí, se sžil s dělnickou třídou a vypracoval se až na technika. Toho si vážil, a znárodnění, a ani jiné relikvie kapitalismu nepřivolával. Ne však ti co měli ono proslulé máslo na hlavě, kteří se snažili přizpůsobit a včas změnit profil. Ještě k těm názorům z článků literátů a těch kolem nich. Tomu jsme nepřikládali příliš váhy. Byly tam názory lidí, kterým nestačilo odměňování podle zásluhy, ale podle toho, jak se sami oceňovali. Byly to rádoby intelektuálské objevy zákonitostí života vyhovující těm, co se pokládali za vyvolené. To bylo zřejmé, ale život pracujících měl své priority. Přesto demagogie zachvátila mnoho lidí, bylo to pochopitelné, protože mnohé nebylo dobré, ale podstata ano (to se stále ukazuje), stačilo opravovat chyby.
A tak když „to oni“ v klidu nenechali, tak jsme neskákali do cesty jedoucí vojenské technice, ale v klidu nastoupili do práce, a pokračovali tam, kde jsme skončili. Nedbali jsme ani zblblých milicionářů, kteří se samopaly nám bránili ke vstupu do podniku (přece nebudeme na „ně“ dělat). Ostatně brzo nosili do lesa buchty (ty k jídlu). Po roce pak nastalo to pověstné lámání chleba - prověrky. Technici byli voláni před komisi (komisaři byli ti, kteří dříve poznali, že je třeba se vrátit k rozumu), kde pak mnozí i plakali „já toho lituji“. Jeden komisařům řekl: „Kde jste byli se svými radami dříve? Byli jste zalezlí, a tam si jen šeptali.“ Nejhůře na situaci doplatili ti starší zkušení a pracovití, a přesto naivní komunisté, kteří vraceli své legitimace a nechali se strhnout do různých akcí. A na druhé straně vydělali ti, kteří by museli čekat i léta, až někdo odejde do důchodu, aby získali jeho místo, a takto se dočkali svého štěstí. Zejména ti mladí, co se ani nemohli nějak viditelně a nesmazatelně projevit, mohli pak nastoupit, s „čistým“ štítem na jejich místa. To byl kolotoč, to se ukazovalo, co v kom vězelo. Na vedoucí místa se tak dostali ti, kteří se socialismem jen koketovali, neváhali se vetřít do komunistické strany, milice, a už jeli. Zde byl, podle mne, začátek postupného rozkladu socialistického systému. Většinou ti oblouznění a zatrpklí přenechali pole dětem renegátů. Pochopitelně nelze pominout celkovou situaci v Evropě, ani revanšistickou a neofašistickou propagandu.
Pro objasnění některých důsledků návratu většiny národa ke štěstí na dalších dvacet let lze věnovat pozornost již jen jednomu z několika podobných, kteří mohli mluvit o svém osobním velkém štěstí. Ten jeden, co jen díky funkci ve svazu mládeže, přestože dříve nesplnil zadání diplomové práce, mohl být náhle vedoucím provozu (vynutil si asistenta a zvýšení platů lidí kolem), a za rok pak být náměstkem nového ředitele (ten byl dosazen zvenčí), protože do úvodníku hlavního státního deníku se redaktorovi svěřil, že „za vše, co umí a dělá, vděčí komunistické straně“ (to byla pravda), ale na odborářský pozdrav Čest práci soudruhu, se ošklíbal (mimo veřejnost), ale říkal „neblbni“; to ještě poznal, že je to výtka, i když ironická. Nakonec by se ještě stal i ředitelem, ale zasáhl deus ex machina, ale tentokrát nikoliv historická, ale ještě jiného zla, protekcionalismu, kdy se jeho jiný kolega šťastně oženil. Tento z nás několika vrstevníků se tak zabydlel v ředitelování (původně neschopný v konstrukci, pak nežádoucí i v investicích), že jej zastihla nepřipraveným další národní osudová osmička, a tak se dostal můj hrdina na konec své kariéry i tím ředitelem. Projevil největší přítulnost z těch několika možných k německým, pak kanadským, švýcarským majitelům, a na členství v komunistické straně a milici „zapomněl“. Prodali prosperující podnik, pochopitelně podle příkazů státních orgánů, podnik, který měl rozvinutou technologii (know how), a dovedli podnik k monotónní práci a ke ztrátě pracovní příležitosti pro polovinu zaměstnanců (část pochopitelně jde také na vrub rozvoji mechanizace), se stálou hrozbou prodeje a zastavení výroby.
Nejen zde, ale i u nejvyšších našich představitelů, i budoucích státníků, se po té třetí osmičce kamsi ztratila jejich vděčnost za to, že získali vzdělání, funkce a majetky díky socialistické demokracii.
Že nás, možná, předežene další, nevyhnutelná, třeba ne ani osmička, ale komunistická budoucnost, tomu asi věří málokdo, ale pokud se budeme stále vláčet v té kapitalistické fantasmagorii, tak nás (budoucí) nic jiného nečeká, nebo kosmická osmička naležato, ale to již nejen českou kotlinu.