MARIE VESELÁ

Je to už 10 let. Vzpomínám na krásné arboretum v Luži Košumberku. Okouzlila mě tam bříza himálajská. Její kůra, to je možná 10 košilek, které nechává ze sebe svléknout. Košilek jemných jako staré hedvábí. Na jednu z těch košilek jsem tehdy napsala pro Vás báseň. Měl jste tehdy krásných 80 let. Dnes jsem usilovně hledala a našla jsem zbytky kůry-košilky. Moji památku na mou břízku z Košumberku. Ale báseň s gratulací není k nalezení. Možná si jednou najdu, až ji nebudu hledat.

Přeji Vám hodně sil a dobré zdraví do dalších let. Zná Vás celá naše literární veřejnost. V Brně ve VNK jste byl a vždy budete srdečně vítán. Velmi si Vás vážíme a děkujeme Vám za Vaše přednášky, které byly vždy hojně navštívené. Mnozí literáti (já též mezi ně patřím) Vám děkují za laskavou kritiku a dobré rady. Je krásné, když člověk potká Člověka. Je to v dnešní době malý zázrak. Jak pravdivé a výstižné je to, co říká Pablo Neruda: „Mohli jsme se také nepotkat v tom čase.“ Já a my všichni jsme se ale s Vámi potkali, proto Vám srdečně tisknu ruku a přeji Vám i nám, abychom se ještě dlouho setkávali na našich životních cestách.