IVANA BLAHUTOVÁ

Při podobných výročích se obvykle používají zdvořilostní fráze o jubilantově „duševní svěžesti“. V Blahynkově případě však jde o radostné a upřímné konstatování nepopiratelného faktu: tvůrčí a publikační aktivity Milana Blahynky pokračují obdivuhodným tempem a na obdivuhodné literárněvědné úrovni nepřetržitě od jeho studentského mládí až doslova po dnešní dny. Vedle důstojného označení „nestor“ by se tudíž hodil i termín spojený s vrcholnou výkonností a náročnou vytrvalostí: „maratonec“. Věk je pro Milana Blahynku skutečně pouhým číslem. Kolik mladých literárních historiků a kritiků by mu mohlo závidět jeho tvůrčí zápal, neutuchající zájem o literaturu (včetně té nejnovější), profesionální důkladnost a píli, nemluvě o mimořádné erudici, kterou plně respektují i ti, již jsou na opačné, polistopadovým režimem požehnané straně ideologické barikády.

Ráda a s velkým vděkem bych vyzdvihla jednu oblast jubilantovy přebohaté literárněkritické práce: vedle význačných jmen české literatury, mnoha z nich v popřevratovém období opomíjených, „zamlčovaných“ či proskribovaných, se totiž autor se stejnou poctivostí a pečlivostí soustavně věnoval a věnuje i jménům málo známým a zcela neznámým. Kolik jen by se napočítalo recenzí uveřejněných v dřívějším Obrysu-Kmeni a v nynějším LUKu, ve kterých Milan Blahynka představil zajímavé knihy básnické a prozaické, o jejichž existenci by se čtenáři jinak nikdy nedozvěděli z mainstreamových médií nebo z propagovaných časopisů literárních klanů a stolních společností… a jež by stěží našli na pultech etablovaných kamenných knihkupectví.