LUBOMÍR BROŽEK

Paměť je jako alej soch, zachycených v gestu, uprostřed děje, jehož souvislosti se ztrácejí v mlze zapomínání, v níž se sošné kontury rozostřují. Ne však vždy.

Někdy stačí dotknout se některé události zkamenělé v čase a vzpomínka, třeba vzdálená až kamsi do poloviny osmdesátých let minulého století, ožije a my, dnes pohříchu značně staří, jsme opět mladí básníci.

Sedíme v Klubu spisovatelů na Národní třídě a posloucháme přednášku literárního historika Milana Blahynky o teorii verše. Přednášející je věcný, dokáže zaujmout, ale především přesvědčit mladé „machýrky“, že báseň není jenom letmo zachycený sen, náhle se vylíhnuvší z inkubátoru jejich rozvrkočených hlav, ale i forma, která může být vznešená.

Na tuto přednášku jsem si, mimochodem, s uznáním vzpomněl při psaní své poslední sbírky Kuks, představující dvacet šest sonetů na téma ctností a neřestí inspirovaných dílem Matyáše Bernarda Brauna. Ač jsem většinu života psal volným veršem, paradoxně jsem dospěl k sonetu a k poznání, že jste měl pravdu, pane doktore Blahynko, forma může být krásná.

Vaším badatelským údělem byl především Vítězslav Nezval, ale pozornost jste věnoval i mnoha dalším – mimo jiné Vladislavu Vančurovi, Josefu Kainarovi, básnické generaci tzv. pětatřicátníků (Sýs, Žáček, Holoubek, Skarlant, Cincibuch… atd.). Nakonec jste recenzoval i můj Kuks. Jistě, každý chce být někým čten a pochválen, ale Vaše uznání pro mne bylo poctou.

Děkuji a k Vašemu výročí přeji vše dobré a ještě mnoho sil.