IVO HAVLÍK

V přízemí dvoupodlažního domu v úsporné hanácké zástavbě, která šetřila nížinnou černozem, v menší vesnici ležící mezi Olomoucí a Litovlem, kde za hřbitovem v lužních lesích meandruje a takřka nechybně teče řeka Morava, žije Milan Blahynka.

Všechny vnitřní stěny jeho domku jsou obloženy knihami, tíhou se prohýbající police tlačí na podlahu a vzpírají se o vysoký strop, k němuž nelze dosáhnout. Na zdi proto není volné místo ani pro jeden obraz, byť ho Milanovi daroval nikdo menší než Vítězslav Nezval, jehož se stal nejdůvěrnějším životopiscem. Knihy jsou navršeny také v chodbě, ložnici, kuchyni a těsné pracovně, která sotva dosahuje rozměrů vězeňské samotky; musí se k ní vyjít po schodech do mezipatra domu a poněkud krkolomně sestoupit.

Všechny police Milan při stěhování z Vysočiny na Hanou vyrobil, nařezal a zčepoval z prken – spárovek, jak by materiál pojmenoval truhlář. Uprostřed kuchyně i čtvrt století po stolařské produkci zůstal masívní ponk. Dnes slouží jako odkladiště všeho, co má být po ruce. Je úplně zaplněn ve stylu přehledného nepořádku. Jídelní stůl se do kuchyně už nevešel, takže nepřeberné množství věcí na hoblici muž odhrnuje stranou, aby mohl nakrájet maso a zeleninu.

Mezi horami knih v kuchyni stojí flakony voňavého koření a ze stropu visí špagátem svázané trsy sušených bylin, které Milan pěstuje na malé zahrádce, nejvíce majoránku a libeček, k tomu věnce sklizené cibule a česneku. Samotář vaří jako venkovský laureát michelinské hvězdy. Má rád bílá masa, většinou krůtí a kuřecí, z příloh dává absolutní přednost rýži, za nejchutnější má tu nejlevnější; zrna zprvu osmahne na oleji, potom zalije horkou vodou, přihodí cibuli napíchanou hřebíčkem. Nevím, zda vaří brambory a těstoviny, nikdy jsem je u něho nejedl. Možná vaří i jinou polévku než pórkovou. Jako desert nabízí zmrzlinu – ruskou, pokud už nebyla přejmenována. Víno popíjí suché bílé.

Milanovi se nedovoláte, nemá ani pevnou linku, ani mobilní. Kdysi mu jeho dcera, úspěšná lékařka, dala vánoční dárek – krásný mobil. Táta ho vrátil. Zrovna tak nevlastní automobil, do Olomouce jezdí příměstským autobusem, do Ostravy vlakem. Ve vsi už zmizel novinový kiosek, není proto pravidelným čtenářem denního tisku.

Milan je neskutečný vypravěč, kdyby jeho tvůrčí život nebyl spojen s literární vědou a historií, nejspíš by se stal romanopiscem. Legendy většinou natolik rozkošatí, zejména při vzpomínkách na své lásky a přítelkyně, nebo na Milana Kunderu, Konstantina Biebla, Jiřího Veselského, Jiřího Kuběnu či Karla Sýse, že ho musím napomenout, ať se vrátí k jádru příběhu, protože se v něm už ztrácím.

Člověk křtěný koncem srpna 1933 v Ružomberoku historicky známým farářem Hlinkou, má i v devadesáti letech sloní paměť. Z přetížených regálů knih napoprvé vytáhne tu, o které právě mluvíme. V metrácích makulatury uložené v temném podkroví domu v kartonážích od banánů nebo v papírových pytlích na bílé světlo snese dokument, dopis nebo korespondenční lístek, papír či papírek, který chceme vidět. Archivář k pohledání.

Drahý Milane, vzácný příteli, ještě dlouho ne „sbohem a šáteček“, jak pravila slavná rozlučka Tvého Vítězslava Nezvala. 100 let!