PETR ŽANTOVSKÝ

PhDr. Milan Blahynka, CSc. je, jak se říká, doyenem naší literární kritiky. Což má vyjádřit skutečnost, že je věkem z nejstarších představitelů toho cechu. Jenže, jak se také říká, věk je jen číslo. To podstatné, co se má připomínat, je dílo. A z toho hlediska je u Milana Blahynky opravdu bohatě o čem psát.

Nebudu zde vyjmenovávat všechny jeho publikace, jen připomenu jejich podivuhodnou tematickou šíři: od milovaného Nezvala přes Vančuru, Kainara či M. Kunderu – po básníky nastupující do literatury na přelomu šesté a sedmé dekády (tzv. Pětatřicátníci: Sýs, Skarlant, Šimon, Žáček, Cincibuch, Pelc atd.). Já osobně vedu ve velké úctě Blahynkovu monografii věnovanou právě jim: Byla jednou jedna… básnická generace takzvaných pětatřicátníků (dissertatio apologetica – 2017). Je to velmi zevrubné ohlédnutí za skupinou autorů, kteří vytvářeli přemostění mezi dozrávajícími „květňáky“ (Florian, Šotola, Šiktanc) a přicházející tzv. Generací osamělých běžců, jak je nazval Petr A. Bílek (Holoubek, Brožek, Huptych atd.).

Na této monografii je přehledně patrná Blahynkova tvůrčí metoda. Ano, tvůrčí, neboť jeho „psaní o psaní“ není suše analytické, stroze věcné, neosobní, nýbrž v dobrém smyslu angažované. Kritik se zde stává nikoli chirurgem, nýbrž spíše vykladačem, možná i jakýmsi externím zpovědníkem básníka. Vstupuje prostřednictvím mnoha autentických citací do jeho textů a snaží se pro něj nalézt nejpřesnější pochopení. Je jeho spojencem na cestě ke čtenáři, na rozdíl od řady jiných, kteří si kritické řemeslo vykládají jen jako prostor pro vlastní intelektuálskou exhibici. Tento osobní přístup je myslím pro Milana Blahynku příznačný až erbovní. Můžete někdy s jeho názory či pohledy polemizovat, ale nikdy mu neupřete poctivost a zaujetí pro básníka a poesii.

Všechno nejlepší, pane doktore!