DUŠAN SPÁČIL

Těší mě, že ještě existují kritici jako Milan Blahynka. Protože on své recenze poezie nepíše ani proto, aby někomu udělal radost, ani aby někoho sepsul. Myslím, že své články vytváří prostě proto, aby každému zkoumanému textu přišel na kloub.

Tohle se hezky řekne – ale hůř udělá. Většina jiných recenzentů oboru poezie proto klouby ani nehledá. Prý jim stačí recenzovanou knihu párkrát letmo zrakem přelétnout. Protože obvykle nejsou žádní hlupáci, k tomu, aby si udělali názor, jim to stačí. Navíc pochopitelně zaznamenají i pár detailů, které mohou ve svém článku vyzdvihnout nebo naopak zavrhnout. Čtenářům to často vyhovuje, doba je rychlá a placatá. A autorům? Pochvala je potěší, sprdnutí zdeptá. Pokud nenastane jedno ani druhé, jsou ale především zklamáni, protože čekali od literárního guru něco jako návod pro další tvůrčí činy – a dostalo se jim jen poplácání nebo šťouchnutí.

Milan Blahynka podobně postupovat umí také, za dlouhá desetiletí určitě pozná na první pohled v básnických sbírkách nejen kloubky, ale i odbyté protézy. Navzdory přibývajícím rokům však pracuje jinak. Stále patří k těm nemnoha literárním vědcům, kteří – pokud se pustí do recenzování – snaží se proniknout, potopit – hluboko, jak je jen možno – do zkoumaného díla. Zajímá ho třeba nejen jaká knížka vznikla, ale i proč. Jak souvisí s životem a dalšími výtvory autora. A neváhá zařadit vše i do širšího literárního kontextu. Přitom tak činí v dobré vůli a ve víře v autora. Přiznejme, trvá mu to často docela dlouho, nakonec o tom ale napíše tak pěkně, že svou recenzí vytvoří malé svébytné dílko, které je někdy lepší než samotná hodnocená publikace. Proč to ale takhle složitě dělá?

Jednou mi to vysvětlil Karel Sýs: „On má Blahynka poezii opravdu rád.“