JAKUB STEIN

– Zdravíčko, pane Kohn, volal pan Roubíček na svého přítele už na chodníku před Louvrem, samosebou pražským, na ulici dosud Národní.

– Nejsou, pane Roubíček, pěknej skrblík, opáčil pan Kohn, nepřát mi celý zdraví, ale jen malý zdravíčko?

– Nedělaj, že nevědí, jak se to dnes říká. Malé poměry – všecko malé, válka už přímo za humnama, ale co, malé je hezké. Například penze. Taková penzička je stokrát lepší než penze. Velká jenom lidi kazí. Říkaj si, mohu utrácet, a utrácej za úplný zbytečnosti, jako je dovolená, zato penzička je tak akorát.

– Akorát to mile zní, ale jinak jen na holý přežití, utrousil pan Kohn.

Vešli do slavné kavárny a pan Roubíček si neodpustil:

– Co myslej, taky se nás tu už optaj, jestli jak dycky kafíčko, vodičku, rakvičku, dortíček a potom dvě skleničky šardoné?

Íčka do proslulého podniku dosud nepronikla, a tak si pánové dopřáli dopolední gáblík lingvisticky ani režimně nezdrobnělý a bavili se tím, jak se už národ přizpůsobil, jak svým lidem nepřeje už štěstí, ale jen štěstíčko, o Dušičkách nezapaluje na hrobech svíčky, ale svíčičky za stejnou cenu co kdysi svíčky, a když se rozšoupne, dá si jen polívčičku, a ne polévku, meníčko, a ne menu, řízeček, a ne řízek, vínečko, a ne víno, o Vánocích ne kapra, ale jenom kapříčka, Nebo sardinky, budou-li v akci.

– A když si i podnikatel potřebuje vydechnout, když potřebuje pořádnou pauzu, je z toho jen pauzička, nejvýš týden, ale často jen prodloužený víkend, jinak by mu personál v podniku snadno zvlčil a k tomu by mu utekl důležitý kšeftík, uzavřel mudrování pan Kohn.

A aby pánové v Louvru předvedli, jak jdou s dobou, nedali dýško, ale jen dýšečko.