PETR SAK

„Mluvit pravdu, znamená zničit si kariéru…“

Dokud si budeme myslet o české vládě, že se jedná o vládu, která chce naplňovat vůli lidu, nikdy se nedobereme žádného výsledku. Je třeba pochopit, že se nejedná o českou vládu, ale o likvidační komando české státnosti a českého národa. Tento likvidační trend je dlouhodobý.

JOZEF ŠPAČEK

Sigimu Bigstainovi, tajomnému autorovi súčasnej českej humoristicko-satirickej scény, sa podarilo napísať a vydať tretie pokračovanie osudov hrdinu so svetoznámym priezviskom (Sigi Bigstain: Švejk se stává milionářem, Propolys s. r. o. 2023, 240 strán).

FRANTIŠEK UHER

Budeme nosit slámu na pole konstatováním, že napsat povídku není jednoduché. Čím kratší, tím je práce náročnější. Stejně nesnadné je sestavit knihu povídek do smysluplného celku, nikoli pouze zaplnit prostor bez ladu a skladu. Česká povídka má v současnosti několik autorů, kteří si dovedou se všemi úskalími poradit. Patří k nim Lubomír Macháček, který knihami povídek vstoupil na palubu literární plachetnice v někdejším nakladatelství Kruh.

GRAHAM HOLTON

Robinsona zná z mé generace snad každý. Měli jsme jej jako mimočítankovou četbu, ovšem většina z nás znala jen převyprávěnou, značně zkrácenou a osekanou verzi z pera Josefa Věromíra Plevy. Měl jsem to štěstí, že jsem dostal původní, nezkrácenou verzi, jež vyšla česky v první polovině 60. let. Fascinující četba, i když tenkrát těžko stravitelná pro asi tak desetiletého kluka – logikou děje i myšlenkově. Pojďte se na tyto aspekty se mnou podívat očima současného komunistického novináře. (Pozn. překl.)

Marxistická literární kritika vysvětluje literární dílo, román, analýzou lidsko-společenských vztahů, které referují o ekonomické základně příběhu, a nikoli o společenských institucích, z nichž vycházejí. Analyzuje třídní rozdělení, rasismus, vykořisťování, odcizení a výrobní prostředky, které jsou v románu prezentovány. Třídní boj a výrobní vztahy jsou ústředními nástroji této analýzy. Kultura se řídí historickými podmínkami a vztahy dominance a podřízenosti převládajícími ve spisovatelově společnosti. Všechny kulturní produkty, jako je román, jsou přímo spojeny s ekonomickou základnou společnosti, v níž jsou vytvořeny.

RENÁTA SLOVÁČKOVÁ

Tak zme si povídaly, při vinobraní s kamarádkama v nélepší náladě, že by si náš slavný generalissimus, jak se mu podlevá Jožina v Brně na štúdiách přezdívá, zaslúžil aj velké nevojenské vyznamenání, cenu Thálie. Kdo by z najlepších herců předvédl věčí komediální talent než on? No áno, milení, myslíte na to, co aj já, na to, jak sa ujal najodstrkovanéšich, penzistov, že nepodepíše zákon, kerý ich ožebračuje; že možná využije svého velkého práva veta. Jakby přitem nevěďél, že by ho stejnak přehlasovali; že by to bylo enem pěkné gesto. Velikánsku komédiu sehrál, dyž už došlo na lámání chleba, dyž už musel zákon podepsat nebo vetovat. Se státnickú tvářou ho podepsal. Všeci zme znali, že podepíše, dyš mu to „skomunikujú“ (to sú jeho zadní vrátka), ale on svoje váhání podal s takou vážnosťou, jak by to nedokázal snad ani Mistr Donutil, kerému by takový týátr pasoval jak prdel na hrnec. Tož, milení, až narazíte na kohosi mocného, co šecko može, řeknite mu, ať obstará pro našeho drahého generalissima aj cenu Thálie. Už ho máme s Božkú před očima, jak cenu bere do ruky a povídá, že miluje ne enem vo-jančení, ale aj prkna, co znamenajú svet; jakby ich nemiloval!

JAN JELÍNEK

O Františkových Lázních se právem říká, že jsou perlou v zeleném moři parků. Právě sem mě poslali lékaři na zotavenou po operaci kyčelního kloubu. Během léčení jsem přitom hodně času věnoval procházkám v zdejších Sadech Bedřich Smetany. Na jedné z bělostně natřených laviček seděl bělovlasý stařec v slamáku a s modrým motýlkem na krku, a okovanou holí cosi rýsoval do písku cestičky a přitom upíjel z pohárku minerální vodu. V tom klobouku mi tak nějak připomněl šansoniéra Maurice Chevaliera. A když jsem ho míjel, náhle na mě přátelsky zahalekal: „Vidím, že jdete z bahna, kde jsem byl moment před vámi.“

Milan (B)

Děkuju srdečně a vděčně všem, kdo mi osobně, písemně, elektronicky a dokonce i v tisku blahopřáli k příšerně vysokému výročí narození. A snad mi, milí gratulanti a čtenáři a také Karle, šéfredaktore LUKu, nezazlíte malou poznámku. Proživ a protrpěv už několikáté kulatiny, napadá mi, že slavit dosažení vyššího věku je pěkný nesmysl: připadá mi málo taktní, když se oslavenci připomíná, že je už zase starší; a o své výročí se zasloužil přece jen z nějakých dvaceti procent; neničil si třeba zdraví tabákem, alkoholy, drogami, sportem nebo kašláním na pitný režim, ale zato on by měl děkovat těm, kdo mu umožnili žit spokojeně tak, že nenatáhl bačkory v průměrném čase dožití. Četl jsem, co odpověděl stařec věku věru metuzalémského, když se ho ptali, proč oplakává souseda, s nímž si po celý život nadávali přes plot a jenž mu semtam i různě ubližoval: „Právě to mě mělo k tomu, abych ještě žil, nemohl jsem nic nechat bez odpovědi.“ A tak děkuju upřímně i svým nactiurhačům a dobrákům, kteří mě nemusí. Sním o tom, že mé případné další kulaté výročí projde bez povšimnutí; to se mi podle pravidla sejde z očí, sejde z mysli jistě splní (prorokoval mi to Jaroslav Čejka, který se sakra vyzná), ale je to stejně jedno, to už tu jistě nebudu.

JAKUB STEIN

– Zdravíčko, pane Kohn, volal pan Roubíček na svého přítele už na chodníku před Louvrem, samosebou pražským, na ulici dosud Národní.

JAN DAWIDKO

Jsou dny

kdy utíkám před lidmi

vyhledávám samotu

ve stínu stromů