EMIL HRUŠKA

Jak se v Praze odrovnal říšský filmový intendant

Jmenoval se Fritz Hippler a patřil ke kovanému jádru NSDAP.

Narodil se 17. srpna 1909 v Berlíně, do nacistické strany vstoupil už jako středoškolák a ve svých třiadvaceti letech jezdil po stranických shromážděních coby župní řečník. V roce 1932 byl vyloučen ze studia na univerzitě kvůli porušení „akademických mravů a pořádku“: z balkonu univerzitní budovy totiž pronesl předvolební nacistický projev a vyvěsil prapor s hákovým křížem. Krátce po příchodu nacistů k moci se vrátil na univerzitu a získal doktorský titul.

Značně se angažoval ve veřejném pálení „škodlivých“ knih, provázeném nacistickými projevy a rituály. Zasazoval se ve sporech v rámci NSDAP ohledně nacistické kulturní politiky v duchu militantního antisemitismu.

Od roku 1936 byl asistentem Hanse Weidemanna, předního nacistického propagandisty ve filmové oblasti, který vedl výrobu filmových týdeníků v rámci Goebbelsova ministerstva národní osvěty a propagandy. Tady se Hippler vyučil v tvorbě dokumentárních filmů a v roce 1939 zaujal Heidemannovo místo.

Toho roku jej také Goebbles pověřil vedením filmového oddělení ministerstva a v únoru jej jmenoval také prvním říšským filmovým intendantem. Hippler tak měl v rámci filmového průmyslu a filmové propagandy obrovský vliv, neboť nad ním stál pouze Goebbels a Hippler samostatně řídil a usměrňoval německý hraný a dokumentární film a dohlížel na něj.

V roce 1940 Hippler odpovídal za výrobu filmu Věčný žid (Der ewige Jude), označovaného později za „nejodpornější z nacistických antisemitských filmů“ a „zřejmě nejradikálnější štvavý film všech dob“.

Film, natočený dokumentárním stylem, prý znamenal jakousi psychologickou a propagandistickou přípravu na holocaust a byl promítán především v rámci školení příslušníků SS a policie. Hitler za tento film odměnil Hipplera částkou 60 000 marek, což byla v té době obrovská částka.

Hippler byl obáván, ale neoblíben jako hrubián a opilec. Goebbels sám jej kritizoval jak za pití, tak za nepořádek na svěřeném mu oddělení, drzost a nevyzrálost. Tato nejen Goebbelsova kritika jako by čekala na poslední kapku pro své likvidační přelití.

Ta kapka byla v jedné z mnoha lahví alkoholu, které Hippler zkonzumoval při své návštěvě Prahy v lednu 1943.

Říšský filmový intendant SS-Obersturmbannführer dr. Fritz Hippler přijel do Prahy 26. ledna 1943 na pracovní návštěvu ranním rychlíkem z Berlína. Byl uvítán německými a českými osobnostmi filmového průmyslu (hlavně lidmi z Prag-Filmu), potom navštívil kancelář produkce Prag-Filmu a zavítal do barrandovských ateliérů.

Má pan intendant v programu návštěvu pana státního tajemníka K. H. Franka? Hippler mávl rukou: Není důvod. Ješitnému Frankovi se to samozřejmě obratem doneslo.

Pak se Hippler ubytoval v hotelu Esplanade. Po zbytek dne tam pobýval a věnoval se pití.

Na večer příštího dne pozval vybrané pražské filmové tvůrce „k uvolněnému posezení“ do hotelové restaurace. Konalo se u několika od sebe oddělených stolů.

Spolu s Hipplerem zasedla ve skvělých róbách a oblecích německá a česká filmová smetánka. Třeba tehdy slavná německá herečka Olga Čechová, (která byla po válce podezřívána ze spolupráce se sovětskou tajnou službou), mladičká začínající herečka Prag-Filmu Heiftová, ředitel Prag-Filmu resp. šéf produkce Tetting, hlavní účetní Prag-Filmu Kleinau, čeští režiséři Jan Sviták, Vladimír Slavínský, Miroslav Cikán a Josef Holman, herečka Hana Vítová a samozřejmě vrchní vládní rada Anton Zankl z kulturně-politického oddělení úřadu říšského protektora. Pro ně válka neexistovala. Pily se drahé nápoje, jedla drahá jídla, byl humor, byl smích, ale mluvilo se samozřejmě také o filmu.

Hippler už měl při zahájení uvolněného večírku pěknou „špičku“. Otevřeně flirtoval se slečnou Heiftovou, nikoli snad lehce, ale „natvrdo“, nějaké filmové problémy jej nezajímaly, jenom pití a ta slečna.

Když pokročila doba, uvolněnost společnosti a opilost intendanta Hipplera, nemohli si účastníci nevšimnout Hipplerových stále razantnějších „námluv“, což bylo provázeno tlumenými ironickými poznámkami.

Kolem půlnoci se slečna Heiftová nenápadně vytratila. Tetting přikázal svému podřízenému režiséru Svitákovi, aby ji bezpodmínečně našel a přivedl zpátky. Sviták objevil Heiftovou plačící na toaletě; vrátit se odmítala. Načež se vydal ji přemluvit účetní Kleinau. Heiftová se musí vrátit k panu říšskému intendantovi! Kleinau jí řekl, že jde o její filmovou kariéru a tohle je přece báječná příležitost, kterou nemůže jen tak pustit! Heiftová ustoupila, vrátila se do restaurace a přisedla k Hipplerovi.

Mezitím Tatting pověřil Svitáka, aby „náležitě připravil“ Hipplerův pokoj, tedy aby tam bylo dost alkoholu a cigaret. A taky se Svitáka zeptal, zda by mohl pro pana říšského intendanta obstarat prezervativy. Prý nemohl.

Společnost se po půlnoci přemístila do salonku v 1. patře, přiléhajícího k Hipplerovu apartmánu. Hipplera a Heiftové náhle nebylo. Asi po hodině se Hipler vrátil ke svým hostům. Sám. Pilo se dál, až do čtvrté hodiny ranní.

Následujícího dne, tedy 28. ledna, vzkázal Hippler, že se nemůže věnovat pracovním problémům, protože nečekaně za ním přijel kurýr z Berlína a on musí řešit jeden naléhavý úkol. Nebyla to pravda. Hippler prostě vyspával kocovinu.

Asi ve dvě hodiny odpoledne se Hippler objevil v restauraci Lippert, kam za ním přišli Tetting, jeho kolega z Prag-Filmu Heydenreich a herečky Čechová a Heiftová.

Při pozdním obědě Hippler zkonzumoval tolik koňaku, že prý i obsluhující číšníci žasli. Potom se jelo do barrandovských ateliérů, kde byl Hipplerovi, opilému už jako intendant, předveden film Liebe, Leid und Leidenschaft (Láska, zármutek a vášeň) z produkce Prag-Filmu. Hippler měl s sebou láhev koňaku, kterou během promítání držel mezi nohama a zavdával si. Vedle něj seděla slečna Heiftová, která se decentně snažila bránit mu v pití, leč marně. Hippler usnul.

Když promítání skončilo a Hippler se probral, vyjádřil se o filmu hanlivě a kritizoval, že je málo akční. Sezení na Barrandově skončilo v sedm večer.

O dvě hodiny později byla vybraná společnost opět u Lipperta, jedlo se a zase pilo. O půl dvanácté se nechal totálně unavený říšský intendant odvézt na nádraží, svalil se na lůžko ve spacím voze a odjel do Berlína.

Jeho pracovní návštěva přišla Prag-Film na 40 000 korun.

K. H. Frank byl notně uražen. Ani ne snad tím, jak se Hippler v Praze choval, jako z toho důvodu, že jej odmítl navštívit. A tak napsal Goebbelsovi zdvořilý denunciační dopis: „Velectěný pane říšský ministře! Je mně líto, že si dnes musím stěžovat na chování říšského filmového intendanta dr. Hipplera během jeho pobytu v Praze od 26. do 29. ledna t.r. Pan Hippler v těchto dnech před českými filmaři, jakož před českými číšníky a obsluhujícím personálem (před Němci by to nebylo tak na závadu – pozn. aut.) dílem v pražském hotelu Esplanade, dílem v barrandovském ateliéru, svým chováním těžce poškodil nazírání na Němce. Domnívám se, že dnes každá vůdčí německá osobnost má ukazovat příkladné chování a já nemám žádné pochopení pro alkoholické nebo jiné excesy coram publico (tváří v tvář veřejnosti – pozn. aut.). Přikládám mně došlou zprávu a byl bych Vám velmi vděčný, kdybyste mi dal vědět, zda dr. Hippler uznává své chyby. S nejlepšími pozdravy a heil Hitler! Vám velmi oddaný Frank.“

Goebbels už měl Hipplera právě tak dost. Frankovi odpověděl nejprve telefonicky a pak oklikou písemně. Vedoucí oddělení kulturní politiky úřadu říšského protektora Wolf poslal Frankovi toto sdělení, označené jako tajné:

„Ministerský ředitel dr. Hamman (z Goebbelsova ministerstva – pozn. aut.) mě pověřil při našem rozhovoru dne 23. 3. 1943 v jeho úřadě, abych sdělil státnímu tajemníku Frankovi následující: Říšský ministr Goebbels na základě dopisu od státního tajemníka Franka o chování dr. Hipplera v Praze tohoto okamžitě zbavil jeho funkce říšského filmového intendanta a vedoucího filmového oddělení v říšském ministerstvu národní osvěty a propagandy. Říšský ministr nemá žádné pochopení pro takové chování a zásadně je u svých podřízených netrpí. Dr. Hippler byl nejprve poslán na několik týdnů do lázní, aby tam uvedl své ožralé srdce opět do takového stavu, že bude schopen válečného nasazení. Pokud by se tak nestalo, umístí jej říšský ministr na jeden rok do zbrojní továrny. Po tomto roce by bylo nejprve zkoumáno, zda Hippler obstál v této zkoušce a může znovu najít využití v rámci říšského ministerstva národní osvěty a propagandy.“

Novým říšským filmovým intendantem se stal SS-Gruppenführer Hans Hinkel.

Hippler si zřejmě v lázních své „ožralé srdce“ vyléčil a putoval na frontu. Nikoli však jako bojovník, nýbrž jako válečný kameraman, točící materiál pro filmové týdeníky.

Na začátku května 1945 jej zajali Britové; Hippler byl internován a po válce odsouzen na dva roky do vězení. Na svobodě se pak pod pseudonymem podílel na tvorbě dokumentárních a podnikových filmů. Zůstal smýšlením nacistou. Psal filmové kritiky pro neonacistický tisk a napsal několik knih, popírajících vinu Německa na 2. světové válce a ospravedlňujících antisemitismus.

Zemřel v roce 2002 v Berchtesgadenu.

Žiletkář

Piškot se vyzul ze svých křápů s dřevěnou podrážkou – byly o hezkých pár čísel větší než jeho chodidla a říkal jim koráby – a masíroval si s požitkem odřené prsty; Bacila si ani nevšiml. Tlouštík se sem přikutálel v plandavém klotovém plášti a opřel se zády o sluncem zahřátou zeď.

„To teda žvaníš,“ vyhrkl, „přeskočit tramvaj!“

Piškot ani nevzhlédl. „Tak nevěř! Každej nemusí bejt takovej puchejř jako ty,“ ušklíbl se. „Od toho je pérák. Švára ho viděl na vlastní oči a ten nekecá. Sám tou klajznou jel.“

„A to ještě nic není,“ přisolil si Leoš se smrtelně vážnou tváří. „Minulej tejden přeskočil Bohdalec a ještě nafackoval u plynárny nějakými esesákovi. Udělá na těch svých pérách pár kroků a našup je z Michle na Smíchově. Někdy si vyskočí i na střechu a přeskakuje celý ulice. Je to prej rychlejší…“

Nikdo z přítomných nehnul brvou, tohle bylo Piškotovo oblíbené téma; ve vymýšlení udatenství téhle vybájené postavy nočních ulic byl neúnavný a denně přicházel s čerstvými. Včera převrhl lokomotivu vojenského vlaku. Ještě dnes měly vlaky na Říčany zpoždění. Nebo: Slyšeli jste, že se oženil? Starou má taky na pérách. Jeden z motorárny je zahlédl na Vidoulích, skákali vedle sebe a drželi se za ruce. Jestlipak budou mít taky mladý na pérách? V jeho podání nebyl pérák jednoznačně kladný mstitel, který přepadával výhradně hákoše a kolouše, ale také škodolibý žertéř, který pro svou potěchu rozplaší v parku párek milenců nebo k smrti vyleká počestnou trafikantku.

(Jan Otčenášek: Kulhavý Orfeus)

Zpravidla jen ústně tradované pověsti o mystických postavách, budících bázeň, jejichž počínání – prováděné skoro výhradně ve velkých městech – je zlomyslné, strašidelné, dech beroucí, vložili příslušní odborníci v 60. letech minulého století do přihrádky s nápisem „Městské (nebo také Urbánní) legendy“. Země české měly z dob nacistické okupace několik takových postav, z nichž dvě dominovaly: Pérák (viz citát z Otčenáškovy knihy) a Žiletkář. Obě byly vázány hlavně na Prahu (Žiletkář výhradně), někdy bývaly zaměňovány. Zatímco u Žiletkáře postrádala městská legenda jeho popis a Žiletkářovo počínání v ulicích noční Prahy bylo obecně škodlivé (měl útočit žiletkou, břitvou nebo jiným ostrým nástrojem výhradně na osamělé ženy), Pérák býval líčen jako zásadně protinacistická postava s mocnými pružinami (péry) na nohou, s očima rudýma a svítícíma, leckdy s maskou na obličeji. Žiletkář v představách a vyobrazeních míval jediný atribut: žiletky, umístěné na prstech nebo taky na nohou. Jak Pérák tak Žiletkář vyvolávali za okupace strach. Mezi Němci (hlavně Pérák, kde druhou stránkou strachu byl obdiv u Čechů), ale i Čechy resp. Češkami (zde především Žiletkář, jehož počínání mělo jasně sexuálně-deviantní pozadí). „Český superman“ Pérák, škodící Němcům, jim se vysmívající a je provokující, byl vděčným předmětem protektorátní „šeptandy“ a jako nepolapitelný hrdina (byť prý tu a tam vyděsil i nějakého toho Čecha) přispíval kladně do psychologické roviny protiněmeckého odporu a odboje.

Jakkoli je Pérák postavou čistě mýtickou, vznik resp. zjevení se Žiletkáře mělo reálné pozadí.

Reálné do krve. Jak napsal Petr Janeček (Černá sanitka: Druhá žeň), „protektorátní fámy o Žiletkáři měly zřejmě původ v existující sexuální deviaci, specifické variantě sadismu, a můžeme se s nimi setkat i dnes. Díky dusné atmosféře válečných let se ale rozšířily značnou měrou a nad rámec reality“.

Žena č. 1

Začalo to v úterý 27. dubna 1943 kolem jedné hodiny v noci.

Devětadvacetiletá žena, (označme ji jako ženu č. 1, neboť jejíž jméno se nám nedochovalo, stejně jako jména dalších napadených žen) šla ze zimního stadionu, kde pracovala, přes Hlávkův most domů do Vinařské ulice. Na chodce tento čas nebyl vůbec vydatný, ulice nesměly být osvětleny, okna musela být zatemněna. Ostatně jako všude v protektorátu, kvůli náletům spojeneckých bombardérů. Když se žena č. 1 dostala na roh Vinařské, strachem strnula: někdo ji zezadu poplácal po zádech! Byl to muž, jak hned zjistila. Neznámý ji obrátil k sobě, rozepínal jí kabát, ohmatával prsa, bylo to vše rychlé, velmi rychlé… Leknutí na úvod bylo rychle pryč, žena se začala bránit, zavolám policii, hrozila, zavolám policii, zvýšila hlas! Bránila se. Podařilo se jí útočníka setřást a rozběhla se tmavou ulicí. Muž mlčel. Chce se s ní jen „pobavit“? Vystrašit ji? Nebo bude chtít peníze? Okna okolních domů byla slepá, nikdo se neodvážil vyhlédnout, pokud nespal a něco z ulice zaslechl…

Muž ji dohonil, uchopil pod krkem a levou rukou jí ucpal ústa. Ženě č. 1 se podařilo útočníkovu ruku strhnout, přičemž zjistila, že má na ní velký prsten.

Zápolení pokračovalo.

Během něj se ženě č. 1 podařilo dostat se až ke dveřím domu, kde bydlela. Tam jí útočník opět zacpal levou rukou ústa a pravou rukou ji něčím říznul. Do šíje. Pak zmizel jako přízrak.

Napadená žena utrpěla velmi bolestivé a hlavně silně krvácející zranění; řezná rána, způsobená břitvou, žiletkou či nožem (nezjistilo se, čím vlastně), byla 8 cm dlouhá a velmi hluboká.

Protektorátní policie tento incident vyšetřovala, ale bezvýsledně.

Na veřejnost nic z tohoto případu neproniklo, takže zatím – v tomto ohledu – klid, klid, žádné fámy. Žádný rozruch mezi obyvatelstvem.

Žena č. 2

Uběhlo několik týdnů (přesné datum této události jsme nezjistili, pravděpodobně se to stalo v červnu 1943). Byla letní noc, asi tak čtvrt na jednu. Pětadvacetiletá žena č. 2 (opět připomínáme, že jména napadených žen neznáme, neboť archivní dokumenty k těmto případům se nedochovaly) vystoupila z tramvaje v Kamenické ulici a vydala se domů. Náhle na ni v temnotě zaútočil nějaký muž. Rychle a beze slova. Zezadu ji uchopil za ruce, pak jí levou rukou ucpal ústa a pravou rukou ji čímsi řízl do krku. Nožem? Břitvou? Žiletkou? Muž, stejně jako v prvním případě, nepromluvil. Po útoku se ztratil, zmizel jako přelud. Leč reálný byl až běda. Žena č. 2 utrpěla dvě řezné rány v délce 7 cm a hloubky asi půl centimetru. Protektorátní, tedy české kriminální policii, napadená žena řekla, že během jízdy tramvají si všimla, že si ji až nápadně prohlížel asi sedmadvacetiletý muž, který se německy bavil s německými vojáky. Když žena č. 2 z tramvaje vystoupila, vystoupil také…

Vyšetřovatelé české protektorátní kriminální policie poté dali do souvislostí případ ženy č. 1 s případem ženy č. 2. Tady nutno vysvětlit: Vyšetřování kriminálních trestných činů v protektorátu měla na starost jak česká kriminální policie, tak německá kriminální policie (Deutsche Kriminalpolizei – Kripo). Kripo byla od roku 1936 součástí Bezpečnostní policie společně s Tajnou státní policií (gestapo) a Bezpečnostní službou (SD); šéfem Bezpečnostní policie byl do své smrti v roce 1942 Reinhard Heydrich. Kripo v protektorátu měla výhradní příslušnost pro vyšetřování německých státních příslušníků a nadto vykonávala „odborný dohled“ nad českou kriminální policií. A samozřejmě se spolu s gestapem s SD účastnila represí týkajících se odbojového hnutí v protektorátu.

Žena č. 3

Po útoku na ženu č. 2 se ujal a rychle měl se k světu obávaný pražský lidem zvaný „žiletkář“.

Naplno vkročil do pražských ulic skoro po roce od přepadení ženy č. 1, a to v pátek 21. dubna 1944. Kolem 19. hodiny vystoupila z tramvaje u dejvického gymnázia jednadvacetiletá žena. Spěchala liduprázdnou ulicí, proti ní šel muž, jehož podoby si nevšimla. Muž, když ženu míjel, mlčky mávl rychle rukou, byl to divný pohyb, rozmáchlý. Žena č. 3 ucítila pálení na krku, a když si na to místo sáhla, zjistila, že krvácí. Hodně. Stále víc. Muž zmizel. Domníváme se, že žena č. 3 volala o pomoc a té se jí dostalo; v každém případě skončila v nemocnici, kde lékaři zjistili, že na levé straně krku má hlubokou řeznou ránu v délce 10 cm a ostrých okrajů. Opět otázka: Břitva? Žiletka?

„Žiletkář“ řádí v pražských ulicích! Napadá osamělé ženy a zraňuje je! Zabíjí!

Šeptanda běžela jako překotný telegraf. Copak nestačí, že v Praze řádí ten „pérák“?

Případy napadení žen „žiletkářem“ nesměly mít publicitu, novinám bylo okupačními úřady nařízeno mlčet, fámám bylo třeba bránit, tlumit je, neboť ženy se bály vycházet po setmění samy do ulic i za prací, což mohlo narušovat chod válečného hospodářství. Jenže fámy byly dobře živeny dalšími „žiletkářovými“ útoky.

Žena č. 4

Je úterý 11. července 1944 pár minut před půlnocí.

Čtyřiadvacetiletá žena, pro nás žena č. 4, pospíchá domů. V Revoluční ulici ji oslovil („žiletkář“ tady poprvé – ale i naposled – promluvil!) prý poměrně pohledný muž a zeptal se (slušnou češtinou sice, ale přece jen, podle přízvuku…), zda ji smí doprovodit. Žena č. 4 svolila – proč, to se můžeme jen domnívat. Možností motivace bylo víc, v zásadě však asi jen dvě: Mít ochranu – byť od neznámého muže – po cestě temnou Prahou, nebo… jaksi… započít slibně se náhle objevivší erotické dobrodružství?

Došli tmou do Letenských sadů.

Nikde nikdo.

Muž přešel k činu. Bez okolků požádal ženu č. 4 o pohlavní styk. Ale žena č. 4 s tím údajně – podle své pozdější výpovědi na české kriminální policii – nesouhlasila. Když odmítla, muž se prý pokusil podrazit jí nohy. Ubránila se. Přes všeobjímající tmu si přece jen všimla, že muž má v ruce nějaký lesklý předmět. Nůž? Břitvu?

Ze tmy se ozvaly kroky. Proti nim se blížili dva lidé, muž a žena. Když to útočník zjistil, všeho nechal a utekl. Žena č. 4 pokračovala v chůzi domů. Na Letné, poblíž studentské koleje, se onen neznámý muž k ní opět přiblížil. Proti jeho opětovné nabídce doprovodu žena č. 4 neprotestovala. Ze strachu? Během chůze ji muž žádal, aby šli osamělými ulicemi, znal je a jmenoval. A tak došli k domu, kde žena č. 4 bydlela. Když odemykala domovní dveře, muž jí zastoupil cestu a aniž by se jí dotkl, mávl rukou (žena č. 4 v ní patřila „lesklý předmět“) a bodl ji do břicha. Takže nikoli břitva ani žiletka. Nůž.

Vzápětí muž-útočník utekl.

Nastoupila policie a zdravotní služba. Žena č. 4 měla probodnuté šaty, pod nimi kombiné, košili a spodní kalhoty. Její zranění bylo těžké. V břiše zela bodná rána, z níž vyhřezávalo střevo, část jejuna a ilea. Prolabovaná část měřila asi 160 cm. Vzhledem k tomu, že bodná rána byla znečištěna a vyvíjely se známky peritonitidy, omezili lékaři operaci na resekci prolabované části střeva. Zranění ženy č. 4 však bylo komplikované a teprve až počátkem ledna 1945 se žena vyléčila.

Žena č. 5

Touto ženou byla dívka. Kromě toho, že neznáme její jméno, nevíme ani, kdy a jak k případu jejího napadení došlo (údajně „za podobných okolnosti“). Dívka, která napadení ohlásila policii, utrpěla jen povrchní řeznou ránu na pravé straně krku. Šestý a poslední případ se údajně přihodil za „stejných okolností“.

Napadenými ženami byly ve všech případech Češky. Těchto žen bylo pravděpodobně více, ale vzhledem k tomu, že utrpěly jen lehká zranění, tyto skutky neoznámily.

Protektorátní kriminální policie po pachateli pátrala usilovně a nikoli bezvýsledně, přičemž vyšetřování bylo rychle zahaleno strašidelnou legendou o „žiletkáři“.

Výsledky pátrání a vyšetřování, přeživší dobu okupace a dorazivší až do 21. století, jsou více než kusé. Je tomu tak zřejmě proto, že německá policie vyšetřování v konečné fázi převzala a tím také veškerou dokumentaci, která skončila bůhví kde. Možná taky v ohni. Došlo totiž k tomu, že česká policie zadržela v souvislosti s útoky proti ženám nejmenovaného pětačtyřicetiletého muže, ve kterém byl zjištěn státní příslušník Německé říše. S odevzdáním případu Němcům byl spojen jejich příkaz, aby česká policie po „žiletkáři“ dále nepátrala.

Ovšem asi by to ani nebyli Češi, kdyby nad tím mávli rukou.

Jeden z českých policistů i potom podezřelého muže nenápadně hlídal, jak jen to bylo možné. Podařilo se mu dokonce přivést postupně napadené ženy k domu, kde podezřelý bydlel a ukázat jim ho. Samozřejmě, bylo to proti zásadám kriminalistiky, ale onen český policista přece už nic oficiálně nevyšetřoval… Žena č. 1 uvedla, že podezřelého muže poznává, mimo jiné má stejně houpavou chůzi jako útočník a na ruce má podobný velký prsten s kamenem.

Ženy č. 2 a 3 připustily, že se může jednat o útočníka.

Žena č. 4 pravila, že muže s jistotou poznává.

Stalo se prý dokonce, že žena č. 1 byla předvolána k výslechu na německou kriminální policii, kde se dozvěděla, že podezřelý muž je německým důstojníkem a je nevinen. Že prý všechny napadené ženy už doznaly, že si vše vymyslely a zranění si způsobily samy – jen ona ne. Ať se tedy také přizná! Ne? A co takhle peníze, 30 000 korun jako dejme tomu odškodnění s tím, že do novin přijde zpráva, že zprvu lhala a zranila se sama?

Z nabízeného „obchodu“ ale nic nebylo.

Vzhledem k tomu, že po převzetí případu německou policií útoky ustaly, je pravděpodobné, že legendární pražský „žiletkář“ byl odklizen třeba jako „kanonenfutr“ někam na východní frontu. Nebo jinam. V Praze však skončil.

Z autorovy připravované knihy Protektorátní etudy