RUDOLF HEGENBART

Za našich mladých let jsme se zabývali často pojmem vlastnictví výrobních prostředků. K tehdejšímu typu socialistické moci jsme, oproti dnešku, považovali vlastnictví za klíčové. Byl to vztah člověka k věci. Společnost byla faktickým vlastníkem a podnikatelem. Výrobní prostředky nebyly odděleny od výrobce. Chápali jsme, že projevem vlastnictví je celistvost, tj. způsob výroby, rozdělování výrobků, směna i spotřeba. Bylo to vyjádření kvality vlastnictví, klíč k pochopení, jakým způsobem se lidé spojují ve výrobě. Vlastníkem byl ten, kdo rozhodoval.

Každý člen společnosti mohl vstoupit do sítě vztahů v pracovním procesu vlastní prací. Bylo to nejhlubší tajemství společnosti. Nikdo nebyl více než jiný člen téže společnosti. Existovala faktická rovnost, pokud šlo o výrobní prostředky. Práce byla ekonomickou nutností. Objektivním kritériem bylo množství práce na výrobku, kvalita, jako objektivní kategorie.

V socialismu cílem výroby vždy bylo uspokojování všech potřeb společnosti, neustále rostoucích hmotných a kulturních potřeb a ne hromadění majetků. Smyslem nebylo škodlivé rovnostářství, ale diferencované odměňování. Existovala hierarchie funkcí, která pramenila z dělby práce, ve schopnosti naplňovat zákony přírody a společnosti, zákonitosti výrobního procesu. Nerespektování těchto zásad bylo zlé a těžce se na to doplácelo. Bylo nutné vytvářet neustále podmínky pro rozvoj výrobních sil. V tom tkvěla podstata. Tomu měl odpovídat způsob a úroveň řízení.

Byl jsem rád, že jsem absolvoval práci ve významném strojírenském závodě. Poznal jsem způsob socialistického vlastnictví a vše, co s ním souvisí. Poznání souvislostí výrobních vztahů a výrobních sil mně pomohlo orientovat se posléze i ve způsobu řízení Slušovic, kam jsem byl vyslán za účelem likvidace tohoto významného Agrokombinátu. Jejich průkopnická cesta nebyla mocnými pochopena a mnohými pisateli není pochopena dodnes. Pro jejich likvidaci jsem neučinil ani ten nejmenší krok. Naopak je plně podporoval.

Ve Slušovicích jsem zjistil, že v první řadě je třeba vědět, co je člověk. Už Aristoteles tvrdil, že člověk je tvor společenský. A Karel Marx doplnil, že člověka je třeba chápat ve fyziologické rovině, tj. že existuje fyzicky, aby mohl být vystaven společenským procesům. Člověk musí mít schopnost pracovat cílevědomě a jeho činnost musí končit užitnou hodnotou potřebnou pro člověka a pro společnost. Práce se stávala základním kamenem pro rozvoj člověka. Společnost zajišťovala lidskou existenci, což znamenalo, že člověk byl a je zformován společností. Je-li člověk tvor společenský, pak jeho řízení musí probíhat po linii institucí, které ovlivňují společenský proces. Tímto procesem člověk se buď formuje, nebo deformuje. Řídit člověka znamenalo poznat, jak byl člověk vychováván v rodině, jak byl vychováván, než vstoupil do výrobního procesu. To jsem si znovu uvědomil při první prohlídce slušovického Agrokombinátu. Potvrdilo se mně, že studovat člověka v celém vývoji je základem, jak jej řídit. Člověka přece „nevyrábí“ příroda, ale především rodina, společnost. Otázky sociologie byly na pořadu dne. Tato věda nám připomínala, že lidská kvalifikace je pofiderní, pokud se nestane společenskou. Proto sociologie byla nutná pro studium sociálních skupin, což znamenalo, že byly nutné analýzy. Pomohly rozpoznat hlavní skupiny pro rozvoj a úroveň práce, pro jejich výsledky. Zároveň orientovaly lidský faktor pro budoucnost, sledovaly životní způsob společnosti, světa, a její vývoj. Sociologie měla zvláštní funkci při formování řízení společnosti i jednotlivých celků. Dávala informace, jak řídit společnost a vnášela uvědomělou činnost do jednotlivých procesů výroby.

Slušovická realita, to nebyla žádná „intelektuální abstrakce“, ale ekonomická skutečnost. Prostřednictvím ekonomicky, sociologicky i psychologicky propracovaným systémem řízení, reálnými a konkrétními činy ve prospěch člověka, se staly průkopníky nové cesty v oblasti zemědělství. Kritériem jejich činnosti byl zisk a uspokojování potřeb a zájmů družstevníků. Jeho ukazatel nutil být stále lepší a nutil využívat kulturního bohatství – vědeckotechnického rozvoje a pracovní morálky. Ekonomický proces, to nebyly proflákané hodiny, protože byl založen na hodnotách poznání, na kontrole, na vysokém stupni intenzifikace všech vnitřních procesů. V tom spočíval slušovický zázrak, jak psaly různé osobnosti a novináři. Neznalí podstaty výrobních procesů a úlohy člověka v něm. Neustále na ně útočili ze všech stran. Ti útočníci považovali slušovické za fízly ze Slušovic, jak psal jeden novinář, kteří se pohybovali po Praze a chtěli podporu. Utrpěli ale v listopadu 1989 porážku od neznalců ekonomických procesů, kteří vrátili společnost do prohnilého kapitalismu a dnes píší, jak vést kapitalismus a jak v něm žít.