KAREL SÝS

Jakýsi Artur Marek v Přítomnosti č. 19 ze 17. 5. 1928 v článku Inteligent na vojně se obul i do Nezvala:

„Inteligent se uchází především o klasifikaci C, která zjišťuje velkou vadu fysickou a otvírá bránu z vojny do civilu. Také duševní vady dovolují odložit navždy uniformu. Nedosahuje se toho jen námahou na vojenském psychiatrickém oddělení, anebo šestinedělní exhibicí na pověstné Magorce v pražské divisní nemocnici: básník Vítězslav Nezval docílil C jako ‚duševně méněcenný‘. Poznamenávám pro historii. Není pochyby, že z vojenského stanoviska je citovaná klasifikace správná. Ale neplatí jen o Nezvalovi a básnickém plemeni. Platí více nebo méně o každém inteligentu.“

MIROSLAV POŘÍZEK

Přerovský rodák, zpěvák Pavel Novák, nás po dlouhé a těžké nemoci opustil již před patnácti lety, 11. února 2009. Letos si současně připomínáme jeho nedožité osmdesátiny (narozen 10. března 1944). Maturoval na gymnáziu ve svém rodném městě v roce 1962 a poté vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci. V roce 1964 se oženil a s manželkou Olgou, která mu vždy byla velkou oporou a vytvářela tolik potřebné pevné rodinné zázemí. Společně vychovali tři děti. Měl sice nakročeno k profesní dráze pedagoga, místo toho se ale stal úspěšným zpěvákem, skladatelem, textařem, ale i spisovatelem.

FRANTIŠEK UHER

Jsou básnici, kteří vykročili vlastním krokem a přes všechny peripetie udržují vysokou hladinu své poezie v trvalé rovině, neohřívají se u cizích ohníčků. Jsou schopni nacházet mnohá kongeniální podobenství, svoje poznatky zobrazují raději laskavým perem, uvážlivým nadhledem, aniž by svým veršům nasazovali ostrá dravčí křídla. Svoje poznatky, prožitky a představy zobrazují bez planých gest. Píší poezii snad až příliš skromnou, někdy až ostýchavou, ale pevně ukotvenou, signalizující vědomí přesně vytýčeného směru. Patří k nim Vladimír Stibor, jemuž náleží uznání za přípravu početných každoročních sborníků poezie, otvírajících prostor mladším i podávajících svědectví o tvorbě zkušenějších matadorů.

MILAN BLAHYNKA

Jméno je klíč k jeho nositeli. Zvykli jsme si dělit jména na jména zvaná křestní, a na příjmení. Klíčem ke člověku je celé jméno. Do příjmení bývá vepsáno dědictví z rodokmenu jedince, křestní jméno jevívá jeho jedinečnost. Někdy je jméno jen jedno: Homér, Voltaire, v Čapkově Válce s mloky Bondy. S růstem popularity bývá jen jedno. Řekne-li se Čapek, není to obvykle ani Karel Matěj Čapek-Chod, ani Josef Čapek, ale jeho světově proslulý bratr Karel. Řekne-li se jen Kundera, myslí se jím Milan, nikoli jeho bratranec Ludvík, básník a vynikající překladatel. Vůbec to není spravedlivé, ale tak už to je. S růstem populace bývá často jmen více, u šlechty až mnoho, v antice a později v našem západním světě jména tři: Gaius Valerius Catullus, Francis Scott Fitzgerald, Lev Nikolajevič Tolstoj, Jean-Paul Sartre, u menších národů zpravidla jen dvě: Vladislav Vančura, Milan Kundera, Lydie Romanská.

VÁCLAV DUŠEK

Ostuda jako z Balíkova nás netrápí, kdepak, máme patent na zpravodajská minima, vyškolené oponenty – necháme mluvit toho, kdo přináší pravdu, sakryš, je to možné, že má času dost? Připravujeme guláše hladovým zvědavcům – ten dostane, ten taky, ten málo a ten nic, na toho už nezbylo! Někdy mám pocit, že rozvrkočený redaktor či redaktorka mohou od hodiny řídit planetu, třeba opic. Smutný pohled na ty plánované kratochvíle.

RUDOLF HEGENBART

Za našich mladých let jsme se zabývali často pojmem vlastnictví výrobních prostředků. K tehdejšímu typu socialistické moci jsme, oproti dnešku, považovali vlastnictví za klíčové. Byl to vztah člověka k věci. Společnost byla faktickým vlastníkem a podnikatelem. Výrobní prostředky nebyly odděleny od výrobce. Chápali jsme, že projevem vlastnictví je celistvost, tj. způsob výroby, rozdělování výrobků, směna i spotřeba. Bylo to vyjádření kvality vlastnictví, klíč k pochopení, jakým způsobem se lidé spojují ve výrobě. Vlastníkem byl ten, kdo rozhodoval.