MILAN BLAHYNKA
Jméno je klíč k jeho nositeli. Zvykli jsme si dělit jména na jména zvaná křestní, a na příjmení. Klíčem ke člověku je celé jméno. Do příjmení bývá vepsáno dědictví z rodokmenu jedince, křestní jméno jevívá jeho jedinečnost. Někdy je jméno jen jedno: Homér, Voltaire, v Čapkově Válce s mloky Bondy. S růstem popularity bývá jen jedno. Řekne-li se Čapek, není to obvykle ani Karel Matěj Čapek-Chod, ani Josef Čapek, ale jeho světově proslulý bratr Karel. Řekne-li se jen Kundera, myslí se jím Milan, nikoli jeho bratranec Ludvík, básník a vynikající překladatel. Vůbec to není spravedlivé, ale tak už to je. S růstem populace bývá často jmen více, u šlechty až mnoho, v antice a později v našem západním světě jména tři: Gaius Valerius Catullus, Francis Scott Fitzgerald, Lev Nikolajevič Tolstoj, Jean-Paul Sartre, u menších národů zpravidla jen dvě: Vladislav Vančura, Milan Kundera, Lydie Romanská.
Když se Lydie Romanská roku 2007 představila vyzrálým Tichem pro Klarinet jako také prozaička, měla už jedenáct vydaných knížek veršů. Pomyslel jsem si a po jejích dvou románech i napsal, že v jejím příjmení se rýsuje román, tak jako v příjmení Kainar přespával podle samého básníka bratrovrah Kain. Básníci vědí, že jménem mají předem vepsán základní význam a osud svého díla: tak je uhlířskou, vlastně básnickou etymologií milovaný Milan a pěkný nejen kujón Kundera.
Lydie Romanská nyní po vydání výboru ze svých veršů DO VÝŠKY MODRA PLYNEŠ (Theatrum mundi, Praha 2024, 268 s.; fotografie Vojtěch Kemenny, grafické zpracování Vojtěch Rejl) je – její celé jméno to napovídá – bytost dvojdomá; v jejím celém jménu si žije – zas podle uhlířsky básnické etymologie – jak romantické úsilí románové a vůbec prozatérské, tak lyrické a lidské bytí básnické. Obojí modulovalo její přemnohou mnohaletou práci pedagogickou, muzikologickou, sbormistrovskou, a dosud vyznačuje její aktivity při náročném působení v našem i slovenském a slovanském literárním a kulturním životě, zvláště ve funkci místopředsedkyně Obce spisovatelů ČR.
Jméno Lydie je řeckého původu, původně prozrazovalo původ svých nositelek ze západního pobřeží Malé Asie a spojuje se s jednou z prvních křesťanek v Řecku, obrácenou na víru při kázání svatého Pavla a horlivou ve službě misionářům. Nezáleží na tom, zda zbožná i hříšná Romanská ví (řekl bych, že ví), o ženě toho jména ze začátku našeho letopočtu – o Lydii, obchodnici s purpurem –, jíž se podobá také svým radostným smyslem pro barevný svět, svět „obyčejné zelené hrušky“, svět „drobné zrzky“ i „zrůžovělého pána“, svět „ženy v modrých šatech“, jíž se „točí její duše i hlava“, svět „zlaté mince“ i „černé myšlenky“ i dvou milostných slůvek, která jsou „okřídlena bíle“, a rozlitého podmáslí, jež „teče a všechny (nejenom barvy) „překřikuje bílá“.
Malé zastavení u koexistence nejen barev a všeho naznačuje, jak lidská je poezie Lydie Romanské, která si básně do výboru vybrala a uspořádala tak, aby v něm bylo vše, jako je v kostce maggi všechno koření – jsou v něm její rodiče (milovaný otec a složitá maminka) i rodokmen až po negramotnou Annu, babičku/prababičku (omlouvám se, příbuzné si stále pletu), ve výboru jsou její sice nemnohé, zato silné lásky, jimž se neodpouští nic a všecko, jsou tam její obdivuhodné encyklopedické znalosti, její kuchyně i její Svinov, Ostrava, Poodří, její Slezsko, její postel nejenom v rohu zahrady i její moře ve slovinském Piranu, její Avignon, Saint-Michel, její „Jeffers, Moravan Kuběna / a z macešského Ruska Marina“, ale také a hlavně její Mácha, Nezval i Henri Bremond, nicméně též „kočka Šklíba“ i „Higgsův boson“, který co „božská částice domestikuje / člověka“.
Lidství Romanské je dnešní, vědoucí, činné a hustě sypané květy, s nimiž se snoubí Kemennyho celostránkové fotografie všepřemáhající flory. Poezie Lydie Romanské je poezie životního kladu, jenž ví i o nemocech a smrti. Nejobyčejnější věci, lidé, prostředí, gesta, příhody i osudy (realismus sám) Lydie Romanská, „ne vážka – příbuzná spíše s ptáky“, ve svých básních objevuje jako pozoruhodné, tajemné (romantismus sám). To je její jin a jang, ty dvě složky celku života, které si jako pilná čtenářka filozofie ráda připomíná.
Výbor nepreferuje rýmované básně, aniž je pomíjí, i když Romanská má rýmy podle překonaných poetik za „ozdoby“, a přece její verše i bez rýmů plynou plavně. Poezie LR je mélická; jak také jinak u básnířky zasvěcené hudbě.
Je mi líto, že se do výboru nevešly básně-poemy, ani výmluvné úryvky z nich. Poéma Ostrava, jíž Lydie Romanská ve svých dvaatřiceti debutovala, nepřijatelná jak pro strážce správné orientace poezie uprostřed 70. let, tak pro primitivní polistopadové revizory dějin naší poezie, ta litanicky podmanivá skladba o staré dělné Ostravě zazářila by, připomenuta i jen pár verši, básnířčinou lidskostí, která se v nejmenším nepodbízela panující moci. Básnické rozloučení s Bohumilem Hrabalem Hlavní okno Evropy (knižně až v Sirce Henriho Bremonda, 2016) spolu se zařazenými ukázkami zvl. z vrcholné sbírky Zpovídat se z poezie (2023) by zvlášť přesvědčivě doložilo, že Romanská vyspěla v básnířku za posledního století z nejvýznamnějších.
Její celé jméno signalizuje oba póly její tvorby; příjmení ukazuje k románu, ale také k romantičnosti autorčiny koncepce lásky, lásky krásné i kruté, a k jejímu konceptu života vůbec; života a smrti. Výsostný romantismus se u Romanské snáší s výsostně střízlivým realistickým pohledem na svět, s poznáním velmi drsného světa, v němž básnířka s námi žije; a co snáší, naopak jiskří a povznáší do závratné výšky, do jejíhož azuru tato poezie plyne.