FRANTIŠEK UHER

Jsou básnici, kteří vykročili vlastním krokem a přes všechny peripetie udržují vysokou hladinu své poezie v trvalé rovině, neohřívají se u cizích ohníčků. Jsou schopni nacházet mnohá kongeniální podobenství, svoje poznatky zobrazují raději laskavým perem, uvážlivým nadhledem, aniž by svým veršům nasazovali ostrá dravčí křídla. Svoje poznatky, prožitky a představy zobrazují bez planých gest. Píší poezii snad až příliš skromnou, někdy až ostýchavou, ale pevně ukotvenou, signalizující vědomí přesně vytýčeného směru. Patří k nim Vladimír Stibor, jemuž náleží uznání za přípravu početných každoročních sborníků poezie, otvírajících prostor mladším i podávajících svědectví o tvorbě zkušenějších matadorů.

Nejnovější sbírka Vladimíra Stibora NEPIJTE Z ROZLITÉHO (vyd. V. Rysková, ilustrace Ivan Bukovský, 97 str., 2023) je důkazem dozrálého básnictví. Stěžejní osnova spočívá v otázkách, které básník klade sám sobě, na které adekvátně odpovídá nebo záměrně zanechává skuliny, jimiž provokuje čtenářovu pozornost i příchylnost, zároveň však klade důraz na systematický obraz společenských událostí, na křehkost mnohých zdání. Ohraničuje svůj současný básnický obzor ozvěnou vzpomínek, které se stávají nikoli pouze hravou motivací: Naučila mě milovat lodě, chodit pytlačit hvězdy v blízkosti tůní. To konstatování vytváří pozoruhodný souběh s veršem řekni mi o svých mostech. Stibor všechny ty mosty úpěnlivě hledá a s nenápadnými trýzněmi nachází. Mosty mezi lidmi, mosty mezi událostmi, mosty mezi vlastními touhami podnícenými sérií životních poznání, drsnými skutečnostmi a nezbytnou smířlivostí pocestného, hledajícího správný směr. Nic na tom nemění verš/Kdosi vykřikne Kartágo hoří. To není jen volání do tmy, to je burcování, bubnování a verbování všech, kteří prošli životními soutěskami a varují před těmi, které stojí v cestě. Hořící Kartágo znamená symbol s bolestnou platností. Většina z nás ho nese v paměti, paměť zanechává hluboké stopy a mění je ve varovné signály, v očekávání nejistot. Poezie se k tomu vyjadřuje svými obrazy.

Držme se však se však Stiborova nepijme z rozlitého. Hledejme optimističtější vize, jako Vladimír Stibor zná i slunné stráně a čisté poháry svěží vody, vřelejší taneční kroky Rusalek, které jeho tvorbu kategorizují a obohacují. Téměř elegické prvky jí dodávají ostřejší náboj i útěšný nápoj smířlivosti a schopnosti vcítění a souzvuku.

Vyrůstá do pevných obrysů, v nichž nachází slibnou půdu pro další tvorbu, neboť básník nikdy nestane, pokud se před ním vlní otevřený obzor. Věří, že ti, s nimiž se máme potkat, nás neminou.

Jako by bylo chybou minout se s jeho poezií.